Posttraumatická Stresová Porucha

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

Tento článek zkoumá genezi a klinickou fenomenologii posttraumatické stresové poruchy a také vlastnosti terapie u klientů s PTSD. Je navržen model psychologické pomoci lidem trpícím posttraumatickou stresovou poruchou

Z., 35letá žena, která v životě zažívala mnoho obtíží: extrémně vyjádřená úzkost, chvílemi hluboká deprese (což byl důvod odvolání), nespavost, noční můry, požádala o pomoc.

Jedním z nejvíce znepokojujících symptomů Z. byly neustálé vzpomínky na jejího otce, kterého snila téměř každý den a který zemřel před 8 lety. Podle Z. přežila smrt svého otce poměrně rychle a snažila se „na to nemyslet“. V průběhu terapie vyšlo najevo, že Z. měl vůči svému otci výrazně vyjádřenou ambivalenci. Na jedné straně to byla blízká a drahá osoba, na druhé straně ho nenáviděla za krutost, kterou vůči ní projevoval.

Před svou smrtí Z. nedokázala řešit své pocity tím, že je dala do vztahu, ale po smrti se situace nezjednodušila [1], ale Z. ji jednoduše ignoroval.

Stále nemohla říci: „Tati, miluji tě,“protože ho nenáviděla každým vláknem své duše. Na druhou stranu se také nemohla přiznat ke své nenávisti k otci, protože ho velmi milovala. Uvízl mezi nenávistí, vztekem vůči otci a láskou k němu, Z. neměl příležitost přežít žal. V blokované formě stále existuje proces prožívání, definující klinickou fenomenologii Z.

Po dlouhé a obtížné terapeutické práci, jejíž těžištěm byla možnost přijímání ambivalentních pocitů, mohl být proces prožívání obnoven.

Zkušenosti s traumatogenní událostí, která je základem PTSD, bez zvláštní pomoci, nemají žádné vyhlídky na její implementaci, protože je blokována sekundárním rámcem ve formě následujících mechanismů:

1) neustále se opakující reprodukce traumatické události v chronických vzorcích porušení kreativní adaptace;

2) trvalé vyhýbání se jakýmkoli podnětům spojeným s traumatickou událostí;

3) otupení obecné reaktivity, která před zraněním chyběla;

4) trvalé příznaky zvýšené excitability atd. [1, 2, 3].

47letý I., veterán z války v Afghánistánu, požádal o pomoc kvůli symptomům, které ho v posledních letech trápily: úzkost, podezření, podrážděnost, nespavost, vegetativní dystonie. Rodinné vztahy se zhoršily a manželka podala žádost o rozvod. Navenek jsem vypadal chladně, odpoutaně, jeho tvář bez života, jako v grimase znechucení. Pocity byly v jeho životě určitým způsobem atavismem.

I. léčil terapii nikoli jako prostor pro prožívání, ale jako místo, kde jedna osoba, terapeut, dělá něco s druhým, klientem, tedy „aby to klientovi usnadnil“. Není třeba říkat, že s takovým přístupem k terapii nebyla naše práce jednoduchá. V kontaktu se však po chvíli začaly objevovat náznaky emocí, respektive možnost, abych si jich mohl všimnout a uvědomovat si je.

Zdálo se mi, že jako by se stal citlivějším a zranitelnějším, některé události v jeho životě na mě začaly působit ve větší míře a vyvolávaly různé pocity. Byl to příjemný okamžik v terapeutickém procesu s pocitem nějakého průlomu. Tentokrát to ale netrvalo dlouho. Po 1, 5–2 měsících jsem začal pociťovat velmi silnou úzkost, několikrát jsem dokonce relaci zrušil, protože jsem nemohl odejít z domu, což znamenalo silnou úzkost a vágní pocit ohrožení. O měsíc později se objevily vzpomínky na minulou válku, které se účastnil.

Hrůza, bolest, vina, zoufalství se mísily dohromady a nutily I. prožívat intenzivní úzkost. Podle něj „před terapií se necítil tak nesnesitelně špatně“.

Bylo to jedno z nejtěžších období naší spolupráce. Iluze, že se klient v průběhu terapie stává lepším a snadnějším, nenávratně zmizely, a to nejen pro klienta, ale i pro mě.

Přesto to bylo období nejproduktivnější terapeutické práce, vysoce kvalitního kontaktu a blízkosti, intimity nebo tak něco. Za vzpomínkami na události minulé války se začaly objevovat diferencovanější pocity: hrůza a strach o můj život, hanba za situace, ve kterých jsem prožíval slabost, vina za smrt přítele …

Ale v tu chvíli byl náš vztah s I. dostatečně silný a stabilní, že tyto pocity bylo možné nejen rozpoznat a realizovat, ale také „snést a vydržet“v kontaktu. Takže o mnoho let později, z pochopitelných důvodů zablokován („válka není místo pro slabost a slabost“), byl proces obtížných zkušeností znovu uvolněn. Terapie trvala několik let a vedla k významnému zlepšení kvality I. života, obnovení rodinných vztahů a hlavně k jeho smíření se sebou samým a určité harmonii.

Při práci s posttraumatickou stresovou poruchou je běžnou praxí, že klient vyhledá terapeutickou pomoc pro problém, který zjevně nemá s traumatem nic společného.

Kromě toho předložený terapeutický požadavek není lstivý nebo forma odporu. V tuto chvíli má klient opravdu starosti s různými životními problémy a obtížemi, se zdravím, ve vztazích s lidmi, spojenými jedinou etiologickou linií, nerozpoznanými člověkem. A tento axiální etiologický rys souvisí s traumatem, tj. kdysi zablokovaný proces zkušeností.

V průběhu terapie, která se zaměřuje na rušivé symptomy jako klientův způsob organizace kontaktu v terénu, dříve nebo později chronické vzorce, frustrované kontaktem terapeut-klient nebo skupina klientů, ztratí svou dřívější sílu. Zdálo by se, že terapie končí. Ale není - právě to začíná.

V terapeutické oblasti se objevují jevy, které jsou stále blokovány traumatem, jimž předchází často nesnesitelná duševní bolest. Tyto jevy, jak se již ukazuje, přímo souvisejí s traumatem jako blokovaným procesem zkušeností. Pokud lze na kontakt „terapeut-klient“vložit bolest, proces prožívání má šanci být obnoven [4, 5].

V jistém smyslu proces psychoterapie pro posttraumatickou stresovou poruchu předpokládá nevyhnutelnost aktualizace traumatu. Jinými slovy, relevantní terapeutickou výzvou pro PTSD je potřeba transformovat chronické trauma na akutní, tj. aktualizovat v terapeutickém procesu. Je však třeba poznamenat, že tento proces nelze a neměl by být vynucený. Ve snaze urychlit proces transformace a aktualizace traumatických zážitků možná nevědomky blokujeme proces prožívání. Je nemožné současně splnit úkol pomoci klientovi „odevzdat se“procesu zkušenosti a pokusit se ho z naší strany ovládat.

Ignorování tohoto rozporu vždy vede k zastavení terapeutického procesu.

My psychoterapeuti jsme specialisté na kontakt, což je samotná podstata procesu psychoterapie.

Hlavním úkolem při práci s posttraumatickou stresovou poruchou je proto uvolnit přirozený průběh procesu a doprovázet ho v nepřetržité mentální dynamice.

Literatura:

1. Kolodzin B. Jak žít po duševní vyrovnanosti. - M., 1992.- 95 s.

2. Reshetnikov M. M. Duševní trauma / M. M. Reshetnikov. - SPb.: East European Institute of Psychoanalysis, 2006 - 322 s.

3. Kaplan G. I., Sadok B. J. Klinická psychiatrie. Ve 2 svazcích. Per z angličtiny. - M.: Medicine, 1994.

4. Pogodin I. A. Fenomenologie a dynamika raných emočních projevů / Časopis praktického psychologa (Zvláštní vydání Běloruského institutu Gestalt). - Č.1. - 2008, S. 61-80.

5. Pogodin I. A. Blízkost jako vztah na hranici kontaktu / Bulletin gestalt terapie. - Číslo 6. - Minsk, 2007. - S. 42-51.

[1] Myslím si, že naši rodiče jsou nesmrtelné bytosti v tom smyslu, že city k nim v nás zůstávají po celý život. Po fyzické smrti rodičů city neztrácejí na významu.