„Pojďme Se Smát, Jinak Je Všechno Příliš Vážné“nebo Velmi Nevtipný Příběh

Video: „Pojďme Se Smát, Jinak Je Všechno Příliš Vážné“nebo Velmi Nevtipný Příběh

Video: „Pojďme Se Smát, Jinak Je Všechno Příliš Vážné“nebo Velmi Nevtipný Příběh
Video: Cop - Klíč ke vzpomínkám 2024, Duben
„Pojďme Se Smát, Jinak Je Všechno Příliš Vážné“nebo Velmi Nevtipný Příběh
„Pojďme Se Smát, Jinak Je Všechno Příliš Vážné“nebo Velmi Nevtipný Příběh
Anonim

- Pojď, dnes tě rozesměji? - nabídl klientovi, - vzpomněl jsem si na zábavnou historku z dětství. Velmi vtipná historka. Když mluvím, všichni se baví. A pak je všechno tak nějak vážné, že tato terapie vyjde.

A vyprávěl, jak se ve věku deseti let dostal do obchodu, kde pod nápisem „Samplers“mezi krájenými sýry byla z nějakého důvodu celá tabulka čokolády v balíčku. Chlapec sbíral potraviny podle seznamu, který mu dala jeho matka, a vložil čokoládovou tyčinku do sáčku „Vždyť vzorky jsou zadarmo“. Chlapec zaplatil všechno kromě čokolády. Prodavač nic neříkal, jen sledoval, jak chlapec odchází. Město je malé - všichni se navzájem znají. K večeru zastavilo k domu policejní auto se sirénou. Její otec na ni čekal. Policista pozdravil a požádal, aby chlapci zavolal. Chlapec však řekl, že ho zatkne za krádež a spoutá ho. Chlapec byl nasazen do policejního auta, převezen na policejní stanici s pouty na židli. Křičel za ním někdo neviditelný. Zakřičel „Kradl jsem také a teď jsem tady.“Chlapec nechápal, proč a z nějakého důvodu to bylo všechno, a velmi se bál, že se k němu opilý dostane. Chlapec začal něčemu rozumět, až když byl chlapec blíže k půlnoci odvezen domů a policista v autě řekl, že krást čokoládu je také krádež.

- A vtipné je, že od té doby nikdy nejím čokoládu, dokonce ani dort s čokoládovým krémem, - shrnul klient.

Když klient vyprávěl tento příběh, srdečně se zasmál. Vychutnával si detaily příběhu a zdůrazňoval, jakou měl legrační omámenou tvář, když mu bylo deset.

Pozorně poslouchám, bolí mě duše a tečou slzy. Dívám se do klientovy tváře. Něco je špatně ve tváři, něco není harmonické. Rty jsou v úsměvu natažené, ale výše … Mimické záhyby ztuhly, jako by byly paralyzovány. Kolem očí nejsou žádné vtipné vrásky, které pramení z upřímného úsměvu. A oči … Oči nejsou vůbec vtipné. V očích vidím zmrzlou bolest, strach a nevylité slzy. Číhal tam ten desetiletý chlapec

„Proč se nesměješ?“Ptá se klient. „Je to velmi zábavná historka! Byl jsem takový blázen.

V reakci na to mluvím o své bolesti, o obrazu chlapce, kterého jsem představil. Že spoutat dítě není legrační.

- Myslíš, že to není vtipné? Cítíte bolest příběhu? Klient ztichne. Taky mlčím …

"Otec, očividně věděl, řekl mu prodavač," říká zamyšleně klient po dlouhém tichu. Už se nesměje. Úsměv odejde, nahrazen výrazem smutku.

- Nějak jsem si předtím nemyslel, proč čekal na to policejní auto? Proč se matka se svou věčnou zvědavostí ani nevyšla zeptat, proč přišla policie? Proč nikdo neřekl, jak to je? Proč se mě nezeptal. Řekl bych, že jsem si nemyslel, že jsem kradl. Celý večer jsem nevěděl, proč mě odvezli …

Čeká nás dlouhá práce - rozeznat tento příběh, porozumět mu a přijmout ho, plakat slzy tomuto chlapci … A možná poprvé po mnoha desetiletích ochutnat čokoládu.

Doporučuje: