Neschopnost Snášet Samotu Nebo Co S Tím Má Zkušenost Z Dětství?

Obsah:

Video: Neschopnost Snášet Samotu Nebo Co S Tím Má Zkušenost Z Dětství?

Video: Neschopnost Snášet Samotu Nebo Co S Tím Má Zkušenost Z Dětství?
Video: SAMOTA ║ ČO ROBIŤ KEĎ SI OSAMELÝ ? 2024, Duben
Neschopnost Snášet Samotu Nebo Co S Tím Má Zkušenost Z Dětství?
Neschopnost Snášet Samotu Nebo Co S Tím Má Zkušenost Z Dětství?
Anonim

Můžeš být sám? Jak se cítíte v této době? Je to přesně o schopnosti snášet samotu, a ne o nutkání kvůli okolnostem

Někdo na základě své profese musí být celý den na samotě, ale zároveň zažívá obrovské nepohodlí. Jiný člověk se může cítit opuštěný i mezi lidmi, protože ne vždy jde o fyzickou přítomnost ostatních.

Zážitek osamělosti je čas od času známý každému z nás. Schopnost být v tomto stavu navíc přímo souvisí s emocionální zralostí jedince.

Na rozdíl od takzvaného „normálního“, periodického, pocitu osamělosti je patologická osamělost úplná a beznadějná, je vnímána jako vnitřní prázdnota, absolutní izolace. V tomto případě se pro člověka samota stává nebytím, necítí realitu své existence, jako by vše kolem něj bylo iluzí.

Někdy od lidí se silně výrazným schizoidním radikálem v důvěrné konverzaci můžete slyšet, že sami se sebou prožívají strach nebo dokonce paniku a obsedantní myšlenky nebo činy jsou jediným způsobem, jak se vyrovnat s hrůzou ze ztráty kontaktu s realitou.

A tady se dostáváme k hlavní otázce této poznámky: takže koneckonců co pomáhá lidem v klidu snášet samotu a jak se tato schopnost formuje?

Jak lakonicky řekl slavný britský psychoanalytik D. Winnicott, „… schopnost osamělosti je založena na paradoxu: je to zkušenost být sám s přítomností někoho jiného“(Winnicott, DW (1958) být sám).

Jinými slovy, všichni potřebujeme citlivého a pečujícího dospělého od raného dětství, abychom se naučili být sami se sebou.

Mezi dítětem a dospělým, nejčastěji matkou, je navázáno emocionální spojení, což je zvláště výrazné v těch chvílích, kdy dítě hledá útěchu v prožívání úzkosti a strachu, v případech novosti situace, nebezpečí, stresu. Náklonnost dává dítěti pocit bezpečí, bezpečí, pohodlí.

Výzkumníci fenoménu připoutanosti rozlišují čtyři typy připoutání:

  • Bezpečné připevnění
  • Nejistá vyhýbavá příloha
  • Nespolehlivá úzkostně-ambivalentní připoutanost
  • Neorganizovaná příloha

Schopnost dítěte klidně snášet samotu je položena výhradně v podmínkách bezpečné uchycení významnému dospělému. V tomto případě jsou matka a dítě vzájemně sladěni jako hudební nástroje v duetu.

Aby bylo možné posoudit připoutanost dítěte k matce, byl v 70. letech minulého století proveden experiment nazvaný „Neznámá situace“. Neznámé prostředí je pro malé dítě stresující a ve stresové situaci se aktivuje systém připoutání. Účelem experimentu je zjistit, jak se roční dítě setká se svou matkou po několikaminutovém odloučení. Dítě a matka si musely hrát v místnosti, kde jsou hračky, za přítomnosti neznámé třetí osoby. Podle podmínek experimentu v určitém okamžiku matka opustí místnost a pozorovatel se pokusí si s dítětem hrát, v další chvíli bylo dítě ponecháno hrát úplně samo. Za několik minut se matka vrátila.

Jak ukázal experiment, děti se spolehlivým typem připoutanosti k rozchodu s matkou reagují pláčem, voláním a hledáním, zažívají zjevné nepohodlí. Když se ale maminka vrátí, šťastně ji pozdraví, natáhnou k ní ruce, požádají o útěchu a po krátké době pokračují ve své hře, přerušené odchodem matky.

Faktem je, že dítě se nejprve učí hrát si se sebou v přítomnosti matky. Díky pocitu bezpečí a pohodlí (s bezpečným uchycením) může dítě na krátkou dobu dokonce zapomenout na svoji matku. Na chvíli si o ní dokáže udržet fantazii, ale pokud je máma příliš dlouho pryč, pak se tato fantazie stane obsedantní a nepřináší útěchu. Samozřejmě je nutné postupně prodlužovat čas, kdy je dítě samo, aby se jeho psychika dokázala přizpůsobit.

Jak dospívá (asi o 3 roky), je dítě schopné uchovávat ve svém vědomí obraz a pocit přítomnosti matky déle a déle. V tom mu pomáhají takzvané „přechodné předměty“: oblíbená hračka, matčin kapesník s jeho vůní nebo jiné věci, které ji připomínají.

Schopnost člověka k sebeuspokojení se tedy formuje transformací vnějšího podpůrného prostředí (především rodičů) na vnitřní pocit. Je to jako přesvědčení o benevolenci prostředí, ani ne tak na úrovni myšlenek, jako na úrovni pocitů.

„Jednotlivec je schopen snášet osamělost ve vnější realitě, pouze pokud ve vnitřní realitě není nikdy sám“ (G. Guntrip, britský psycholog).

Doporučuje: