2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41
"Co je s tebou, drahoušku?" - zeptala se babička Lida.
-Děsivý, babičko. Někdy nemůžu spát, “odpověděl jsem s povzdechem a cítil, jak se mi v křečích stahuje hrdlo, jako by ho někdo mačkal silnými rukama.
- Proč? - Babička tázavě zvedla obočí a sedla si ke stolu naproti mně, - Kdo tě vyděsil?
-Řekni mi o tátovi, jen mi něco řekni, bah. Nevím, proč jsou myšlenky na něj pořád, každou noc a celý den. Jsem velmi smutný, děsí mě myšlenka, že to tak vždy bude - už nebude. Někdy se nechám vyrušit, raduji se ze slunce, potkám přítele a pak se mi zdá, že jsem před ním vinen, že zapomínám, ale neměl bych, neměl bych zapomenout - v tu chvíli jsem cítil pocit pálení v můj nos a byl v rozpacích se slzami, které mi stékaly po tvářích a spalovaly potoky. Spadlo mi hrdlo.
-Co říct? - stařena si povzdechla, otřela si oči zástěrou a pokračovala, - Je to dobrý člověk, upřímný (zmateně klopýtla, nevěděla, kdy říct dál - v přítomnosti nebo v minulosti a pokračovala): neřekl špatná slova, pomohl lidem to, co nežádají, vezme si to od sebe a dá ostatním. Byl laskavý, všechny děti z ulice ho následovaly a pro všechny měl v kapse cukroví. A duši ve svých dětech neměl rád. Ano, o tom, Nastenko, víš sama, - podívala se z okna a sevřela hlavu v dlaních a tiše plakala.
A bylo mi babičky tak líto, protože v životě musela pochovat manžela a syna. Navenek je tak křehká a slabá, ale neuvěřitelně silná vůle. Plakala jsem s ní …
Poté jsme si prohlédli fotografie, prolistovali stará rodinná alba, kde klidné tváře pro mě neznámých příbuzných vypadaly klidně z černobílých fotografií. Babička vyprávěla o různých lidech, příbězích, osudech. Poslouchal jsem.
Šli jsme spát pozdě, v kamnech zapraskalo dříví, za oknem vyjela vánice, po zdech klouzaly stíny stromů. Nemohl jsem spát. V hlavě se mi vznášely vzpomínky.
Slunce vylévalo na ulici, na zasněžené stromy a střechy domů leželo hodně světla. Oči oslepené. S tátou jsme se shromáždili na jedlové větve v lese na Nový rok. Vzali saně, lana, malou pilku a malou sekeru. Cesta je dlouhá, asi 5 kilometrů, je hodně sněhu, nedá se rychle jet. Bylo to jednodušší, když jsme šli po vyčištěných silnicích vesnice, ale byli jsme úplně zapadlí v lese. Sotva chodíme, sněhem měříme boty. Šli jsme 500 metrů po stezce.
Najednou v lese v okolí se ozvalo vytí a náhle useknuto, začalo to být děsivé, srdce mi bušilo rychle a mé tělo otupělo.
-Pp -ap -ah, vlci, -sotva jsem se změnil hlasem, -nemůžeme utéct, protože je sníh.
-Počkejte, v lese nebyli žádní vlci, v létě lovci jednoho zastřelili, nikdo jiný neslyšel ani neviděl. Dobytek u lesa byl přímo pletený. To nemůže být, - odpověděl sebevědomě, ale byl ostražitý.
Začali jsme poslouchat - ticho. Ale dvěma se to nezdálo, bylo nebezpečné jít dál.
Rychle jsme se otočili a snažili se dostat do kolejí. A pak se znovu ozvalo vytí a zdálo se, že teď to znělo blíž.
"Počkej," řekl otec, "myslím, že to není vlk, ale pes." Lovci mi řekli, že vlci vyjí rovnoměrně, melodicky a vytí psa je náhlé, nepříjemné a štěká.
- A? Že divoký pes a vlk nejsou totéž, že? Pojďme rychle.
"Co když je to jen pes, který bloudí, mrzne, a teď vyjdeme z lesa," smál se otec.
-A co navrhuješ udělat, - začal jsem se rozčilovat.
Ozvalo se štěkání. Nyní bylo zřejmé, že se jedná o psa, ale který a proč, jsem nechtěl objasnit. Už bych šel domů.
-Počkejte na mě, uvidíme, nepřiblížím se.
Zlomil klacek, vzal sekeru a přešel na stranu, odkud šel zvuk. Úzkostlivě jsem sledoval ustupující postavu. Trvalo to asi 10 minut, zvíře hlasitě kňučelo, pak se uklidnilo. Po chvíli byly slyšet otcovy kroky. Když vyšel z malé strže a stal se rozlišitelným, viděl jsem v rukou krvavou mikinu. Kroky byly pomalé a těžké.
- Co se stalo? - Spěchal jsem, abych se setkal.
-To je v pořádku, Nastya. Jsem celý, pes se dostal do pasti, nohu měl zlomenou.
Když jsem balíček rozvinul, byl tam vyhublý pes potřísněný krví a mělce se chvějící.
"Potřebuje se vrátit, potřebuje pomoc," řekl táta se znepokojením a znepokojením.
"Ano," souhlasil jsem.
Psa jsme lehce položili na saně a přivázali provazy. Saně byly naložené, po 40 minutách jsme vystoupili na vyčištěnou silnici.
V naší rodině se tedy objevil Jeff - roztomilý kříženec střední výšky, s dlouhými vlasy a neobvykle laskavýma očima. Jak se pes ocitl v lese, jak dlouho raněný pobýval v chladu, zůstalo neznámé.
Ve snu jsem snil o tátovi, poprvé za 2 měsíce po jeho smrti jsem nemohl plakat, chodili jsme lesem, povídali si a smáli se. Držel mě za ruku …
Odněkud přišla jistota, že táta zůstane v mém srdci, i kdyby mi pustil ruku, pokud bych nemohl obejmout, mluvit, požádat o ochranu. Láska nepřestává (řekla babička, cituje text Bible), láska vždy zůstává.
Doporučuje:
Syndrom Vyhoření: Jak Zastavit, Aniž Byste Vypadli Z Klece? 8 Praktik, Které Určitě Pomohou
Dříve nebo později přijde chvíle, kdy zjistíte, že život rychle ubíhá. Rád bych přestal, ale nemůžete, máte ambiciózní cíle. A běžíte dál, aniž byste si dali právo na odpočinek. Cítíte, že jste velmi unavení, ale nadále hrajete úspěšného člověka, protože jste opravdu úspěšní - navenek, ale uvnitř je prázdnota.
7 Otázek, Které Vám Pomohou Najít Smysl života
Občas se mnozí z nás cítí ztraceni, mají pocit, že ztrácíme čas nepodstatnými věcmi, a nedokážeme si stanovit cíl, o který bychom chtěli usilovat. Pokud jste zmatení a nevíte, kam dál, zkuste si odpovědět na těchto 7 jednoduchých otázek.
26 Otázek, Které Vám Pomohou Lépe Se Poznat
V procesu života bojujeme s pokušením lépe se poznat a strachem, že s tímto poznáním budeme muset jít dál. Poprvé je otázka „kdo jsem?“vážně se ptáme v pubertě. A při vší rebelství přechodného období na to reagujeme. Poté odpovědi revidujeme blíže k věku 27–30 let.
Jak Se Vyrovnat Se Ztrátou
Pamatujte a milujte Pouze lidé pochovávají své blízké, a to má hluboký psychologický význam. Pohřbít - neznamená odmítnout nebo vymazat ze svého života, ale naopak: od slova „zachovat“- zachovat, skrýt ve své paměti. Zkuste se podívat na smutek z druhé strany, jako důkaz, že máte někoho, koho byste měli milovat, a byl tu někdo, kdo vás miloval.
Jak Se Vyrovnat Se Ztrátou Vztahu A Smrtí Blízkých
Někdy je náhlé manželství přítelkyně nebo odchod blízkého přítele do jiné země bolestivější než smrt příbuzného. Pro většinu socializovaných a duševně zdravých lidí je samota pouze dočasným zdrojem, ke kterému se pravidelně uchýlíme. Po takovém krátkodobém uzdravení si každý z nás pamatuje rodinu a přátele.
