PSYCHOTERAPISTKA JAKO RODIČ

Video: PSYCHOTERAPISTKA JAKO RODIČ

Video: PSYCHOTERAPISTKA JAKO RODIČ
Video: Lucie Königová - Rodič jako skrytý manipulátor 2024, Smět
PSYCHOTERAPISTKA JAKO RODIČ
PSYCHOTERAPISTKA JAKO RODIČ
Anonim

Úkolem terapeuta není nahradit klienta

jeho rodiče a přivést ho k nim

B. Hellinger

V mnoha ohledech jsou funkce, které psychoterapeut ve vztahu ke klientovi vykonává, rodičovskými funkcemi. Ve větší míře se to týká psychoterapie charakteru, kdy nejde o práci s situačně podmíněnými problémy, ale o změnu klientova obrazu světa a všech jeho složek - obrazu světa, obrazu já, obrazu jiný. V tomto případě není zdrojem klientova problému současná obtížná situace v jeho životě, ale zvláštnosti struktury jeho osobnosti. Řekněme, že klient je samotným zdrojem jeho psychických problémů: neustále šlape na stejné hrábě, ve svém životě dělá kruh za kruhem a nevyhnutelně končí na stejném místě.

V tomto případě je psychoterapeut nevyhnutelně konfrontován s traumaty z vývoje klienta, které jsou důsledkem porušení vztahu dítě-rodič, v důsledku čehož je řada významných potřeb dítěte nenaplněna. Hovoříme konkrétně o chronických traumatech, která jsou důsledkem neustále frustrovaných potřeb dítěte, v první řadě - o bezpečí, přijetí, bezpodmínečné lásce.

Psychoterapeut má všechny vlastnosti dost dobrý rodič … On:

  • Citlivý na potřeby klienta;
  • Zahrnuto v jeho problémech;
  • Přijímá to bez soudu;
  • Důvěra;
  • Podpora;
  • Stará se;
  • Zmírňuje úzkost.

V důsledku výše uvedeného klient v průběhu terapie nevyhnutelně ustupuje do pozice dítěte, promítá rodičovský obraz na psychoterapeuta, klient začíná v psychoterapeutovi vidět rodiče, kterému chyběl.

V psychoterapii se podle D. Winnicotta snažíme napodobit přirozený proces, který charakterizuje vztah mezi matkou a dítětem. Právě dvojice „matka-dítě“nás může naučit základním principům terapeutické práce s klienty, jejichž raná komunikace s postavami rodičů „nebyla dost dobrá“nebo byla z nějakého důvodu přerušena.

A psychoterapii lze ve skutečnosti metaforicky znázornit jako rodičovský proces - psychoterapeutův doprovod dětského klienta po trajektorii jeho života.

Psychoterapeut v popsané situaci musí být nevyhnutelně hluboce zapojen do terapeutického procesu.

V souvislosti s touto inkluzivitou psychoterapeut nevyhnutelně prožívá intenzivní pocity obou klientů (v terapii se jim obvykle říká přenos) a jeho vlastních (protipřenos).

Psychoterapeutický proces v klientovi často vyvolává silné emoce, s nimiž se obtížně vyrovnává. Klienti v psychoterapii jsou často neorganizovaní, emočně labilní.

Pro psychoterapeuta je samozřejmě snazší vypořádat se s „pozitivními“emocemi klienta - soucitem, zájmem, obdivem, láskou …

Mnohem obtížnější je prožívat pocity a reakce „negativního“registru - znehodnocení, obviňování, výčitky, podráždění, vztek, vztek, stud, vina … Navíc v procesu kontaktu s klientem má psychoterapeut často odolat takovým pocitům pomocí Bionovy terminologie - obsahovat …

Jak v tomto případě zůstat v kontaktu, aniž byste začali reagovat? Jaké prostředky by k tomu měl mít psychoterapeut?

Podle mého názoru je jedním z mechanismů, který umožňuje terapeutovi vyrovnat se s negativními pocity porozumění jim jak esenci terapeutického procesu, tak esenci těch procesů, které se vyskytují s osobností klienta v psychoterapii.

Pochopení skutečnosti, že klient intenzivně prožívá a snaží se reagovat na své pocity z dětství a terapeut se stává terčem klientovy palby ohně, že tyto pocity nejsou zaměřeny na něj, ale na jiné lidi (a často záměrně vystavené k tomuto ohni) mu umožňuje zůstat v rámci psychoterapeutické pozice, neklesnout na úroveň reakce - na jedné straně a přijímat negativní pocity s menším poškozením jejich psychického zdraví - na straně druhé.

Psychoterapeut-rodič pozorně naslouchá „zvuku“klienta, testuje a pokud možno uspokojuje jeho potřeby, postupem času ho stále méně kontroluje a stará se o něj, čímž mu dává odpovědnost za svůj život.

Postupem času se tedy mnohé rodičovské funkce ve vztahu ke klientovi-přijetí, podpora, láska, ocenění-stanou vnitřními funkcemi klienta-sebepřijetí, sebepodpora, „sebeláska“(sebeláska), sebeláska -emém …

Zároveň je velmi důležité mít na paměti, že hlavním úkolem psychoterapie není nahrazovat rodiče klienta psychoterapeutem, nestávat se pro něj těmi rodiči, kterým chyběl, ale přivést klienta k vlastním rodičům.

Psychoterapeutickou chybou zde bude snaha konkurovat postavám rodičů a snažit se stát pro klienta nejlepším rodičem. V tomto případě bude klient nevědomky odolávat psychoterapii, dokud ji neopustí kvůli své nevědomé a nevyhnutelné loajalitě vůči rodičům, bez ohledu na jejich skutečné vlastnosti.

Dobrý výsledek terapie bude stejný jako v případě dobrého rodičovství: v procesu dospívání se rodiče dítěte stávají jeho vnitřními objekty a člověk se sám stává rodičem pro sebe, schopným se v obtížných situacích podporovat; v procesu psychoterapie se terapeut stává pro klienta vnitřním objektem a klient je schopen být terapeutem sám pro sebe.

Pro nerezidenty je možné konzultovat a dohlížet přes Skype.

Doporučuje: