2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41
Úkolem terapeuta není nahradit klienta
jeho rodiče a přivést ho k nim
B. Hellinger
V mnoha ohledech jsou funkce, které psychoterapeut ve vztahu ke klientovi vykonává, rodičovskými funkcemi. Ve větší míře se to týká psychoterapie charakteru, kdy nejde o práci s situačně podmíněnými problémy, ale o změnu klientova obrazu světa a všech jeho složek - obrazu světa, obrazu já, obrazu jiný. V tomto případě není zdrojem klientova problému současná obtížná situace v jeho životě, ale zvláštnosti struktury jeho osobnosti. Řekněme, že klient je samotným zdrojem jeho psychických problémů: neustále šlape na stejné hrábě, ve svém životě dělá kruh za kruhem a nevyhnutelně končí na stejném místě.
V tomto případě je psychoterapeut nevyhnutelně konfrontován s traumaty z vývoje klienta, které jsou důsledkem porušení vztahu dítě-rodič, v důsledku čehož je řada významných potřeb dítěte nenaplněna. Hovoříme konkrétně o chronických traumatech, která jsou důsledkem neustále frustrovaných potřeb dítěte, v první řadě - o bezpečí, přijetí, bezpodmínečné lásce.
Psychoterapeut má všechny vlastnosti dost dobrý rodič … On:
- Citlivý na potřeby klienta;
- Zahrnuto v jeho problémech;
- Přijímá to bez soudu;
- Důvěra;
- Podpora;
- Stará se;
- Zmírňuje úzkost.
V důsledku výše uvedeného klient v průběhu terapie nevyhnutelně ustupuje do pozice dítěte, promítá rodičovský obraz na psychoterapeuta, klient začíná v psychoterapeutovi vidět rodiče, kterému chyběl.
V psychoterapii se podle D. Winnicotta snažíme napodobit přirozený proces, který charakterizuje vztah mezi matkou a dítětem. Právě dvojice „matka-dítě“nás může naučit základním principům terapeutické práce s klienty, jejichž raná komunikace s postavami rodičů „nebyla dost dobrá“nebo byla z nějakého důvodu přerušena.
A psychoterapii lze ve skutečnosti metaforicky znázornit jako rodičovský proces - psychoterapeutův doprovod dětského klienta po trajektorii jeho života.
Psychoterapeut v popsané situaci musí být nevyhnutelně hluboce zapojen do terapeutického procesu.
V souvislosti s touto inkluzivitou psychoterapeut nevyhnutelně prožívá intenzivní pocity obou klientů (v terapii se jim obvykle říká přenos) a jeho vlastních (protipřenos).
Psychoterapeutický proces v klientovi často vyvolává silné emoce, s nimiž se obtížně vyrovnává. Klienti v psychoterapii jsou často neorganizovaní, emočně labilní.
Pro psychoterapeuta je samozřejmě snazší vypořádat se s „pozitivními“emocemi klienta - soucitem, zájmem, obdivem, láskou …
Mnohem obtížnější je prožívat pocity a reakce „negativního“registru - znehodnocení, obviňování, výčitky, podráždění, vztek, vztek, stud, vina … Navíc v procesu kontaktu s klientem má psychoterapeut často odolat takovým pocitům pomocí Bionovy terminologie - obsahovat …
Jak v tomto případě zůstat v kontaktu, aniž byste začali reagovat? Jaké prostředky by k tomu měl mít psychoterapeut?
Podle mého názoru je jedním z mechanismů, který umožňuje terapeutovi vyrovnat se s negativními pocity porozumění jim jak esenci terapeutického procesu, tak esenci těch procesů, které se vyskytují s osobností klienta v psychoterapii.
Pochopení skutečnosti, že klient intenzivně prožívá a snaží se reagovat na své pocity z dětství a terapeut se stává terčem klientovy palby ohně, že tyto pocity nejsou zaměřeny na něj, ale na jiné lidi (a často záměrně vystavené k tomuto ohni) mu umožňuje zůstat v rámci psychoterapeutické pozice, neklesnout na úroveň reakce - na jedné straně a přijímat negativní pocity s menším poškozením jejich psychického zdraví - na straně druhé.
Psychoterapeut-rodič pozorně naslouchá „zvuku“klienta, testuje a pokud možno uspokojuje jeho potřeby, postupem času ho stále méně kontroluje a stará se o něj, čímž mu dává odpovědnost za svůj život.
Postupem času se tedy mnohé rodičovské funkce ve vztahu ke klientovi-přijetí, podpora, láska, ocenění-stanou vnitřními funkcemi klienta-sebepřijetí, sebepodpora, „sebeláska“(sebeláska), sebeláska -emém …
Zároveň je velmi důležité mít na paměti, že hlavním úkolem psychoterapie není nahrazovat rodiče klienta psychoterapeutem, nestávat se pro něj těmi rodiči, kterým chyběl, ale přivést klienta k vlastním rodičům.
Psychoterapeutickou chybou zde bude snaha konkurovat postavám rodičů a snažit se stát pro klienta nejlepším rodičem. V tomto případě bude klient nevědomky odolávat psychoterapii, dokud ji neopustí kvůli své nevědomé a nevyhnutelné loajalitě vůči rodičům, bez ohledu na jejich skutečné vlastnosti.
Dobrý výsledek terapie bude stejný jako v případě dobrého rodičovství: v procesu dospívání se rodiče dítěte stávají jeho vnitřními objekty a člověk se sám stává rodičem pro sebe, schopným se v obtížných situacích podporovat; v procesu psychoterapie se terapeut stává pro klienta vnitřním objektem a klient je schopen být terapeutem sám pro sebe.
Pro nerezidenty je možné konzultovat a dohlížet přes Skype.
Doporučuje:
Nemá Hodnotu Jako Sebezničení, Právo Být Hodnocen Jako Cesta Ke Zdraví
Psychologie nám v posledních letech přináší módu bezcennosti. Není to „Udělal jsi špatnou věc“, ale „vzal jsem tvůj čin tímto způsobem“; není to „porušil jsi dohodu“, ale „byl jsem tak naštvaný“; není to „Vaše káva je nechutná - má v sobě myší hovínka“, ale „jsem tak vnímavý a citlivý, že jsem byl rozrušený, když jsem ve vaší nádherné kávě viděl hnůj myší“.
Dívám Se Do Tebe Jako Do Zrcadla . Svět Je Jako Můj Odraz
Život pro nás funguje stejným způsobem jako algoritmy Instagramu nebo Facebooku (bez ohledu na to, jaké sociální síti dáváte přednost). Máte rádi to, co se vám líbí, a algoritmus vybírá obsah, který je vám blízký a zajímavý: ukazuje vám materiály a články, které jsou pro vás zajímavé, navrhuje potenciální přátele, kteří jsou pro vás duchem a zájmy vhodní.
Buďte Efektivní! Projekt Dítě Jako Rodič
Dnešní moderní svět je pohlcen myšlenkou úspěchu. „Buďte efektivní!“- to je motto naší doby. Musíte být úspěšní vždy a všude: v práci, v rodině, v milostném životě, ve trávení volného času. Chceme také uspět ve výchově našich dětí. A co ve věci výchovy dítěte bude svědčit o účinnosti rodičů?
Iluze Jako útěk Z Reality A Bolest Jako Platba Za Možnost žít Přítomností
Iluze nás přitahují, protože zmírňují bolest a jako náhrada přinášejí potěšení. K tomu musíme bez stížnosti přijmout, že kdy Iluze se střetávají s kouskem reality jsou rozbití na kováře … “Sigmund Freud Iluze - naše obvyklé bezpečné útočiště ze strašného nespravedlivého světa - jsou velmi potřebné v raném dětství, kdy je mnoho otázek, když je mnoho neznámých a nevysvětlitelných, mnoho obav.
Život Je Jako Hra, Hra Je Jako život
Hra je životní stav, je to věčná volba, hádání, lichá nebo sudá, pan nebo ztracená . Hráli jsme jako děti, a aniž bychom si to uvědomovali, přetáhli jsme naši potřebu hrát do dospělosti. Při hraní her pro dospělé předvádíme scénáře z dětství a nevědomky se snažíme získat to, co nám nejvíce chybí pro naši integritu a spokojenost.
