Zahřejte Mě Na Tomto Přechodu Pro Chodce

Zahřejte Mě Na Tomto Přechodu Pro Chodce
Zahřejte Mě Na Tomto Přechodu Pro Chodce
Anonim

Zahřejte mě na tomto přechodu pro chodce.

Osvětlená strana domu a vítr ve tváři, hluk na silnici, trochu nepohodlí v unavených nohách a teď se život zdá v tuto chvíli tak skutečný, že chcete zastavit čas a trochu odložit další den, zůstat v této děsivé nevědomosti přejděte silnici i přes levou a pravou stranu. Cítím, jak od zítra fouká chlad mé nevědomosti, a začíná to být tak děsivé. Jak jsem si mohl do hlavy, opojený minulostí, vpustit myšlenky, že mi zítřek přinese mír? Právě teď se snažím odložit svoji úzkost, právě teď jsem tím zaneprázdněn, píšu a píšu a zdá se mi, že nereálnost tohoto světa se v tuto chvíli stává předvídatelnou, že mohu opustit kavárnu a jít stejnou cestou domů. Tak se mi to zdálo a já ze všech sil věřím ve svou zdánlivou nereálnost.

Tohle je naprostá hrůza.

Napjatě stisknu prsty.

Jednou jsem viděl odvážnou dívku, která kráčela po ulici, zastavila se a vřískla ze všech sil, pak se usmála a šla dál. Bylo to úžasné. Hej, je tu někdo, křičela tehdy a nikdo, slyšíte, nikdo jí neodpověděl. Teď křičím, stejně jako ona, bez ustání, jen uvnitř sebe, a stejně jako ona neslyším odpověď, jen ironický úsměv na tváři. Báječné? Ano, možná je to úžasné.

Být psychologem je jako vidět duchy, když je nikdo nevidí. Toto je naprosto šílený příběh o životě a smrti zoufalství, který zůstane sám na planetě osamělých, sužovaných nekonečnými lidskými kontakty. Mluvit s duchy duševního života ostatních lidí a vašeho života není nic zvláštního, je to dáno vaší schopností slyšet hlasy v naprostém tichu. To znamená, že rozhodně volím pozici samoty a nepochopení, toto je volba křičícího člověka, toto je znak zdravé nemoci.

Křičela z nějakého důvodu, alespoň jsem v tom ječení zachytil něco, co se mi do očí podívalo děsivým pohledem a probudilo mě to k životu, k hrozné části mého života. A ano, to je skvělé.

Toto ponoření probíhá již dlouhou dobu, pomalu padám dolů do vodního sloupce, čím dál hustším, temnějším, chladnějším, děsivějším, nechutnějším z uvědomění si blízkosti smrti, velkého napětí zabitých v tlakový vodní sloupec a neproniknutelná tma. A i zde je tento pláč slyšet, jako by se blížila spása, a ve chvíli posledního dechu zachytím pocit blížící se spásy a to, co se stane po ztrátě vědomí, je úplně jiný příběh.

Tato nepolapitelná napjatá ulice se točí kolem mě, pronásleduje mě svými značkami a chce se ke mně přitulit celým svým zakrytím, ale já jdu kolmo k ní, jako by to bylo nutné, jako bych v této rovině necítil její ušlapanou a nabouranou bolestí a destrukcí historie. Ten, kdo staví silnice, nastavuje úhel pohledu a vlastní horizont porozumění. Jsem jako nomád v labyrintu cizích miláčků, mohu jen křičet, jen volat o pomoc východ, který se skrývá někde, kde jsem už dlouho nebyl.

Doporučuje: