Co Omezuje Naše Myšlení?

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

Existují čtyři faktory, které omezují myšlení, jejichž vliv je obtížné reflektovat, a mnoho lidí o tom vůbec neví. Uvědoměním si těchto faktorů můžeme nasměrovat naše úsilí na odstranění nebo alespoň snížení jejich negativního dopadu.

Prvním faktorem jsou hodnoty

Hodnoty jsou myšlenky, významy, na kterých nám záleží a na kterých se při rozhodování spoléháme. Z provozního hlediska je hodnota funkcí významu. Pokud například použijeme určitý význam ve zvolené situaci, pak se tento význam stane hodnotou a plní funkci označení jiných významů.

Když vezmeme v úvahu jiné významy ve světle nějaké hodnoty, zdá se, že je vážíme na stupnicích dané hodnoty, určujeme význam těchto významů a tím se ve světle těchto hodnot blížíme pro nás přijatelnému řešení.

Hodnoty tedy stanovují hranice sémantického a sémantického prostoru, v nichž jsou možná různá řešení. Protože hodnoty nastavují a nastiňují pole významů, hranic a směru pohybu pozornosti v procesu myšlení, pak také nastavují rozsah možných řešení. Hodnoty je proto třeba pravidelně revidovat a zlepšovat.

Druhým faktorem je pocit vlastní spravedlnosti

Logicky správný závěr zůstává pravdivý bez ohledu na to, zda člověk cítí, že má pravdu, nebo ne. Pravdivost rozsudku může, ale nemusí být prokázána, neexistuje žádná třetí cesta.

Pocit vlastní spravedlnosti je vyžadován v situaci, kdy člověk nemá dostatek informací k vyvozování závěrů. V tomto případě spoléháme na názory, na své osobní životní zkušenosti, které jsou vždy omezené. V situaci nedostatku informací dává pocit spravedlnosti falešný pocit důvěry a pomáhá se rozhodnout, upřednostnit jednu alternativu před druhou. Je zřejmé, že pravděpodobnost chyby se zvyšuje o řády ve srovnání s rozhodnutím najít chybějící informace před přijetím rozhodnutí.

Samospravedlnost zastaví hledání nových dat, i když informace nadále proudí. Osoba to ignoruje jako nekonzistentní s těmi hypotézami, kterým již byl přidělen status spolehlivých znalostí.

Sebe-spravedlnost lze tedy považovat za indikátor omezeného myšlení. Na vzhled tohoto pocitu je nutné reagovat citlivě a oddělit se s ním dobrovolně a pomocí kladení nových otázek.

Třetím faktorem jsou okamžité emoce

Tento faktor je snad každému znám. Ne každý však přemýšlí o tom, co umožňuje okamžité emoce. Reagujte například vztekem na prohlášení kolegy. To znamená být si alespoň jistý správným výkladem jeho slov a pozic za nimi.

Je dobře známo, že vnímáme pouze malou část informací, a to, o čem zde mluvíme, jsou informace, které jsou zcela otevřené a přístupné smyslům. Soustředíme naši pozornost pouze na malou část dostupných informací.

Abyste mohli zažít okamžité emoce, musíte se cítit správně. Tyto faktory omezující logiku spolu souvisí. Hněv plynoucí z důvěry ve správné rozpoznání situace následně posiluje pocit vlastní spravedlnosti a zastavuje proces hledání nových informací.

Čtvrtým faktorem je obraz „já“

Každý z nás je po narození nucen identifikovat se jako zdroj činů a vědomí důsledků ve světě. Tato sebeidentifikace, toto sebeobjevení však nepřichází okamžitě a v úplné podobě.

Cesta k sebeuvědomění je jako žebřík s poměrně vysokými schody. Dítě se nejprve ztotožňuje s fyziologickými potřebami, potěšením a bolestí. Pak s touhami a emocionálními reakcemi. Pak s obrazem „já“, vytvořeným v očích jejich i ostatních. A teprve potom, pokud to vážně zkouší, se probouzí na úroveň vědomí sebe sama jako zdroje dobrovolného jednání a smyslu.

Dokud se člověk neprobudí, dokud nebude soběstačný a schopný neustálého seberozvoje, bude inklinovat k závěrům, které ho staví do příznivého světla, k závěrům, které potvrzují představy člověka o sobě samém. Protože tyto představy o sobě, tento obraz „já“je vnímán jako „já“.

Dokud si člověk neuvědomí základ svého „já“, jako zdroje záměru, volby a akce, bude se ztotožňovat s představami o sobě, včetně těch, které se odrážejí v myslích jiných lidí.

Absence probuzené subjektivity vede k systematickým logickým chybám v myšlení, protože linie myšlení, které nesouhlasí s obrazem „já“, odporující představě o sobě samém, jsou předem odříznuty, ignorovány.

Nebezpečí takového sebeklamu je pochopitelné - v průběhu času si člověk musí budovat stále více psychických obran, aby si o sobě uchoval představy, a to navzdory zpětné vazbě z okolí a skutečným výsledkům akce. Je jasné, že o jasnosti myšlení zde není třeba mluvit.

Čím lépe si tedy člověk uvědomuje své „já“jako pozorovatel, jako počáteční podporu pozornosti, jako bod činnosti vědomí, tím méně je připoután k myšlence sebe sama a svobodnější ve svém myšlení.

Je nutné co nejčastěji se dívat zvenčí na své vlastní emoce, hodnoty, smysl pro spravedlnost a obraz „já“. Tato neidentifikace uvolňuje skutečné „já“osoby, která má kolosální tvůrčí a konstruktivní potenciál.

Článek se objevil díky dílům Vadima Levkina, Michaila Litvaka.