Když Je Lásky Příliš Mnoho

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

Moje matka mě odmalička bila a ponižovala. Z jejího morálního potlačení, z jejích hlasitých slov pronesených hněvem, podrážděností, zůstaly v mém srdci hluboké rány, které jsem chtěl s někým nebo něčím olíznout … O lásce nemohla být řeč. Ať jsem dělal cokoli, moje matka se mnou byla vždy nešťastná, její kritika neznala hranic, její odsouzení se stalo základem celého mého života. Přesněji řečeno, základ byl, že musím být dobrý, bez ohledu na to, vloupat se do dortu, abych byl milován. A to znamenalo, že jsem se měl vzdát svých tužeb, svých pocitů, o kterých jsem chtěl křičet, a netlačit se hluboko do duše. Znamenalo to vzdát se života a žít pro jiného člověka. Někdy to začalo být nesnesitelné. V 18 letech jsem od ní utekl k muži, od kterého jsem téměř okamžitě otěhotněla. Chtěl jsem jí ukázat, že jsem dospělý, že to dokážu, že to zvládnu, ale každý měsíc a rok se můj život změnil v jakýsi nesrozumitelný kaleidoskop událostí, ze kterého se mi točila hlava. S tím mužem to nevyšlo a začal jsem syna vychovávat sám. Sotva jsem se uživil, zažil jsem velký stres.

Všude kolem se zaplavila myšlenka, že musím zlepšit svůj osobní život. Začala být posedlá myšlenkou, že nemohu být sám, že tato tísnivá samota je pro mě nesnesitelná. O několik měsíců později jsem se s NÍM setkal. Bylo mi jedno, že žijeme z mých peněz, ale on nepracoval, že jsem mu musel sloužit, uklízet, vařit, utíkat z práce do školky, abych měl čas vyzvednout nejen svého syna, ale i jeho syn, který s námi začal žít společně. Ještě více chyběly peníze, ale muž, se kterým jsem žil, na zaměstnání nemyslel. Vyhovovalo mi to, byla jsem připravená dát mu své poslední peníze na cigarety a zábavu, popírat si oblečení a kosmetiku a připravovat děti o ovoce, hračky nebo sladkosti. Zdálo se mi, že pokud je se mnou, znamená to, že mě miluje, takovou, jaká jsem, bylo mi jedno, že musím obětovat zájmy dětí, ale než jsem si to nějak neuvědomil. Přátelé mi řekli, že jsem špatná matka, na což jsem překvapeně zvedl obočí a zeptal se: „Proč?“. Hlavní pro mě bylo zaplnit tu obrovskou mezeru, která po mé matce zůstala, zaplnit ji láskou jiného člověka, a aby si to zasloužil, dal jsem mu všechno, celé sebe do poslední kapky. Obětovala všechno: své jediné dítě, své potřeby, svůj čas, svůj život …

A pak jsem přišel na terapii … Myšlenky, které jsem popsal dříve, byly také částečně zkušeností, kterou jsem získal na těchto vřelých a důvěrných setkáních. První a nejdůležitější věc, kterou jsem měl udělat, bylo pochopit, že lásku své matky nikdy nedostanu od žádného jiného člověka a že jiný člověk mě nedokáže vyléčit z mých traumat z dětství. Bylo to bolestivé. Hořce. Je to ostuda. Někdy je to nesnesitelné. Chtěl jsem znovu utéct pod křídla muže a zeptat se, požadovat tuto lásku, dělat pro něj všechno. Chtěl jsem se všeho vzdát a vrátit se do svého života, ať už to bylo cokoli. Postupně jsem ale prožíval tyto bolestivé pocity a dospěl jsem. Mezi kouřem této bolestivé závislosti na muži se začaly objevovat rysy mých dosud nestabilních hranic. Bylo tam „já“a tam byl „on“, bylo tam místo pro mé potřeby a touhy, už jsem se neohlížel zpět do minulosti, ale naučil jsem se převzít zodpovědnost za svůj život. Měl jsem se stát rodičem, abych mohl dávat lásku, podporu, naučit se o sebe pečovat. Celé ty roky moje vnitřní dítě žádalo o pomoc, podporu, náklonnost a lásku, ale část tohoto života jsem odřízl sám od sebe. Trvalo hodně vůle a síly znovu prožít dětství, pustit tyto zkušenosti, které jsem nesl nejen ve vztazích, které mě ničily, ale obecně po celý život. Vypadalo to, jako by mi z očí vypadaly klapky, a to bylo nahrazeno úlevou a poznáním, že existuje nějaká jiná cesta, po které mohu dále budovat svůj život. A to je cesta nejen sebelásky, je to cesta ke konstruktivním vztahům, kde je vzájemné porozumění, vřelost a láska.

Moje sebeúcta, která byla na mnoho let zničena sebe mučením, ponižováním, lhostejností, začala pomalu, ale už s jistou jistotou, růst. Už jsem nebyla ta „pochůzká dívka“, která musela dávat každou poslední kapku, aby se prosadila v mé důležitosti, aby se stala viditelnou pro mého muže, který dělal to, co ležel na gauči. Už jsem opravdu nechtěl následovat očekávání ostatních lidí, vynakládat energii na držení iluzorní povahy vztahů, které mi nedávaly nic jiného než utrpení. Díval jsem se jinýma očima na své dítě, které potřebovalo matku, láskyplnou, pozornou, milující. Když jsem své vnitřní dítě vyživoval láskou, dokázal jsem mu tuto lásku dát, čímž jsem v dětství prolomil tento začarovaný kruh nelásky. Tísnivý pocit, že potřebuji muže, který by zaplnil mou vnitřní prázdnotu, je pryč.

Ne já, dospělý, jsem potřeboval lásku a něhu, kterou jsem žádal a požadoval po svém muži, ale moje vnitřní dítě. Celé ty roky se ptal, křičel na ni, ale nevěnoval jsem mu pozornost. Někde jsem se za své dětství styděl, někde to bylo tak bolestivé, že jsem na to chtěl zapomenout jako ve zlém snu … Během terapie jsem si ale uvědomil, že je nemožné pustit ze svého života něco bolestného, dokud ho nežijete, vy nejsou si vědomi každé buňky mého těla této reality, proti které mě život tlačil.