"Nestarám Se O Tvé Pocity." A žil Jsem Mnoho Let Bez Jakýchkoli Pocitů. Proč Bych Se Teď Měl Měnit?! " Případ Z Praxe

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

Oksana, mladá 30letá neprovdaná žena, vyhledala psychoterapii kvůli celkovému pocitu prázdnoty, ztrátě jakéhokoli významu a vakuu v hodnotách. Podle jejích slov byla „úplně zmatená“, nevěděla „co chce v životě a od života“. V době odvolání Oksana nikde nepracovala. Poskytli jí muži, které potkala. Přitom dost často střídala své společníky, protože „žádný z nich jí nevyhovoval“. Oksana se nikdy k nikomu nepřipoutala a pocit lásky jí nebyl povědomý.

Tuto skutečnost však s výrazným smutkem uznala, chtěla někoho změnit a milovat. Musím říci, že úroveň inteligence a psychologické kultury Oksany byla extrémně vysoká. Získala dobré klasické vzdělání. Její koníčky byly zpravidla intelektuální povahy. Oksanina schopnost uvědomovat si byla dost na to, aby viděla její psychologický přínos v současné životní situaci. Ve skutečnosti ji toto vědomí přivedlo k psychoterapii: „K zoufalství mě přivádí skutečnost, že už mnoho let důslednou vytrvalostí ničím svůj život!“Jak se brzy ukázalo, nutkavá tendence měnit muže a nedostatek připoutanosti k nim pramenily ze zavedené rodinné tradice. Její matka a babička si najednou budovaly vztahy s muži. Oksana popsala svou matku jako pro ni chladnou, odloučenou, mimozemskou ženu. Během svého dětství Oksana „nikdy nedostávala lásku, péči ani něhu“. Navíc, když se Oksanina matka mnohokrát neúspěšně pokoušela zařídit si osobní život, téměř se do její výchovy nezapojila. Oksana tedy většinu dětství strávila ve venkovském domě své tety, kde „o ni nikdo nestál“. Po promoci však matka vzala svou dceru na své místo a svrhla veškerou svou péči v podobě pomoci jí získat dobré vzdělání.

V průběhu terapie se ke mně Oksana chovala dost chladně a omezovala kontakt pouze na četné příběhy o vztazích s muži a o profesních plánech. Zdálo se, že s tím, co se mi děje, nemá nic společného. Upřímně řečeno, vzhledem k životnímu příběhu klienta jsem nic jiného nečekal. Současně mi pocity lítosti, něhy a soucitu, které jsem pravidelně prožíval ve vztahu k Oksaně po celou dobu terapie, dodávaly sílu být v zóně takového chladného odmítnutí z její strany.

A pak se na jednom ze zasedání stalo něco, co zahájilo změny, a to jak v procesu psychoterapie, tak v životě Oksany. Mladá žena podrobně hovořila o událostech svého dětství. Přitom vypadala jako malé dítě, které jsem najednou chtěl rozcvičit a něco dát. Sdílel jsem s ní své reakce. Oksanina tvář v tu chvíli vypadala zmateně a dojatě. Řekla, že taková slova od jiných lidí slyší jen zřídka. V tu chvíli jsem si všiml, že s největší pravděpodobností také utíkala z takových situací o něco později. Neřekl jsem to však nahlas. Moje slova Oksanu dojala, ale v našem kontaktu po nich nastala docela napjatá pauza. Požádal jsem Oksanu, aby si pozorně naslouchala a pokusila se nějakým způsobem reagovat na má slova. Po několika minutách ticha řekla: „Vaše slova mě velmi těší. Ale to je spíše intelektuální reakce. Žádnou odezvu srdcem neprožívám. Slyšel jsem, že mě voláte do nějakého nového prostoru, ale nevím kam! Nevím, kde je tento prostor! Tato slova Oksany zněla tiše, ale ona i já jsme si dělali starosti téměř jako výkřik. Zoufalý výkřik prázdného, hladového, zraněného a potřebujícího milostného srdce.

Je docela obtížné, i když by bylo správnější říci, zcela nemožné, zažít to, co ve zkušenosti zcela chybělo. Oksana neznala zkušenost intimity, něhy, dojemné péče a lásky. Když jsme tomu tedy čelili, nebylo možné zatím očekávat nic jiného než zmatek a následný strach. Ale zmatek už byl dobrým znamením. Oksana mě alespoň slyšela. Řekl jsem jí: „Opravdu tě volám do prostoru, který ti není znám - do prostoru zkušeností. Nemá však zeměpisné souřadnice v obvyklém slova smyslu. Tento prostor je někde mezi námi a zároveň ve vašem srdci. Jen je to před tebou stále skryté. Je mi z toho smutno, ale zároveň radostně. Jsem rád, že jsme se tady mohli zastavit, i když jsme zmatení. “

Strávili jsme nějaký čas prožíváním tohoto zmatku a tiše jsme se na sebe dívali. Poprvé jsme byli v kontaktu někde blízko sebe. Najednou jsem si vzpomněl na příklad z Bible, mnohokrát uváděný v existenciální literatuře, když se Bůh obrátil k Abrahámovi a zeptal se ho: „Abrahame, kde jsi?“A říká to vůbec ne, protože neví, kde je Abraham, ale proto, aby to druhé proměnil ve zkušenost svého života.

Z vlastní zkušenosti vím, jak těžké je na takovou otázku odpovědět. Zkušenosti se musí naučit. U některých je tento proces víceméně jednoduchý, u jiných, například u Oksany, někdy pomalý a bolestivý a doprovázený monstrózní úzkostí. Ale co je zajímavé, většinou jsem se naučil dělat si starosti ne v průběhu svého profesního školení, ale společně se svými klienty. Byli to právě oni, kdo mě naučil vážit si života a jeho projevů - pocitů, tužeb, fantazií atd. A jakkoli to může znít paradoxně, ze všeho nejvíc jsem se naučil od takových klientů, jako je Oksana, jejichž kontakt znamenal potřebu mnohem většího úsilí být a riziko života … Jsem vděčný za tuto zkušenost, včetně samotné Oksany. Pocity, které doprovázely myšlenky, které jsem popisoval - vděčnost, radost, úzkost a smutek - mě přemohly. Sdílel jsem je s Oksanou. Rozplakala se a řekla, že je mi velmi vděčná za zkušenost, že ji podporuje v jejích pokusech žít, které se jí dnes dostalo. Zbytek zasedání jsme strávili v tichosti - Oksana, tiše plakala a já v přítomnosti člověka, který riskoval otevření se Životu. Zdálo se, že jde o kolosální průlom v procesu psychoterapie. Ale to byl samozřejmě jen začátek. Začátek velmi obtížného a chvílemi bolestivého procesu obnovy vitality a chuti do Života.

Oksana začala další relaci opětovným podrobným vyprávěním o událostech, které se staly jejímu novému příteli. Současně vypadala poněkud rozrušeně a podrážděně. Její příběh byl opět dost chladný a poněkud odtažitý. Nebylo v něm místo pro zkušenosti. Oksanu navíc vůbec nezajímaly pocity jejího mladého muže. Není třeba říkat, že váš pokorný služebník také přestal existovat v jakékoli inkarnaci, která nesouvisí s profesionální funkcí. Znovu jsem si při kontaktu s Oksanou představoval sám sebe jako jakýsi „terapeutický aparát“. Jako by poslední sezení vůbec neexistovalo. Ačkoli se tento stav věcí docela očekával. Nějakou dobu jsem udržoval konverzaci o událostech konfliktu mezi Oksanou a jejím mladým mužem, načež jsem se pokusil zaměřit Oksanovu pozornost na proces prožívání těchto událostí. Když jsem se jí zeptal, jak se cítí k tomu, co říká, Oksana se najednou vrhla na proud podrážděných tvrzení vůči mně. Řekla, že není spokojená s terapeutickým procesem, že jde příliš pomalu. Poté se obrátila na seznam osobních tvrzení a začala mě obviňovat z „nepřeji jí to dobře“, že „nakonec mi na ní nic není“a tak dále. Navzdory všem mým pokusům pomoci Oksaně nějak souviset s tím, co řekla, zůstala velmi vášnivá ve vyjadřování samotných obvinění. Vypadala velmi otráveně, i když podle ní nic necítila, ale prostě „se rozhodla to se mnou řešit“. Zdálo se, že v našem kontaktu nezůstala ani stopa z obsahu a zkušeností z událostí posledního zasedání. Jako by vůbec neexistovala. Pokusil jsem se Oksaně připomenout, co se stalo v minulém zasedání, což způsobilo jen její hněv. Křičela: „Nezajímají mě tvoje pocity. A žil jsem mnoho let bez jakýchkoli pocitů. Proč bych se teď měl měnit?!"

Popsaná relace bohužel nevyčerpala napětí v našich vztazích s Oksanou. To byl jen začátek. Napětí a vztek se zvyšovaly jen od sezení k sezení, přestože nevynechala ani jedno, navíc se ani nepozdávala. Trvalo to dlouhé, bolestivé týdny, během kterých jsem chvílemi prožíval hrozné zoufalství. Podporovaly mě jen vzpomínky na události relace, která předcházela období napětí. Oksana mi chvílemi připadala vyděšená, zahnaná do kouta. Na jednom ze zasedání jsem se zeptal Oksany, co ji přimělo zůstat v terapii, vzhledem k tak silnému napětí v našem vztahu. V reakci na to najednou pro mě, a jak se později ukázalo, pro sebe, Oksana propukla v pláč a řekla: „Jsem velmi vyděšená a bolestivá! Pomoz mi! Najednou jsem na pozadí zoufalství a docela dlouho již přítomného hněvu vůči Oksaně cítil zapomenutý pocit soucitu a něhy pro ni. Sdílel jsem s ní své pocity a řekl, že je pro mě stále důležitou osobou, ale chvílemi mě to hodně bolí z jejích slov a činů. Oksana dál plakala a řekla: „Mám velké bolesti, a proto jsem tě udeřila.“

Tak se setkali dva lidé, kteří jsou navzájem velmi bolestiví, ale kteří z nějakého důvodu spolu zůstávají. Pozval jsem Oksanu, aby probrala důvody, které nás stále drží blízko. Měli jsme z toho velmi dojemný rozhovor. Řekla, že pro ni představuji příležitost žít. Někdy jí ale tato příležitost připadá pálivá, aniž by ztratila na atraktivitě. Ukázalo se, že si ještě detailně pamatuje náš rozhovor, ve kterém mě pozvala do prostoru zkušeností. A to ji podporuje každý den. Ale i mě to děsí. Odpověděl jsem, že se v našem kontaktu podporuji se stejnou nadějí, že se jednoho dne budeme moci navzájem prožívat a dotýkat se našich životů. Bylo by pro mě velmi důležité seznámit ji s tímto novým světem, světem zkušeností. Když vezmeme v úvahu přítomnost kontaktu, který se již začal vytvářet, tato naše slova nezněla domýšlivě, naopak vypadala nějak jednoduše a dojemně. Řekl jsem, že jsem se nenarodil se zkušenostmi, ale naučil jsem se být blízko a být v kontaktu s mnoha lidmi, kterým jsem dodnes vděčný. Nehledě na to, že toto školení nebylo jednoduché. Poté jsem požádal Oksanu, aby mi osobně řekla o strachu a bolesti, kterou nyní prožívá. Pomalu jsme se přestěhovali do nového prostoru pro Oksanu, jako bychom se rozhlíželi a zkoušeli si všimnout toho, co se kolem děje. Tím skončila relace, která začala velmi pomalým a nerovnoměrným, ale již docela konzistentním procesem obnovení schopnosti Žít.