Vraťte Se, Abyste Se Dostali Blíž

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

Na hodině kreslení mi můj učitel znovu říká: „Ustupte od stojanu, podívejte se zdálky na to, co chcete kreslit, udělejte si čas, podívejte se na celkový obrázek, náladu, dojem, pocit …“

Někdy mám vztek, nechápu, proč je to nutné. Očividně musím nahlédnout do detailů, do každé linie, ohybu, stínu … Jak jinak získat dobrou kresbu?!

Ale z nějakého důvodu se obraz nakonec ukáže jako bez života, nepřilne k němu. Na některé kousky se díváte samostatně - je to velmi dobré, ale obecně nic.

Není divu, snažím se načrtnout! Opakovat přesně to, co vidím, aniž bych to nechal projít sám sebou, aniž bych cítil, jak ve mně reaguje toto zátiší, krajina, portrét … Jsem totiž tak blízko, že vidím jen některé části, útržky, ale ne něco celistvého, sjednoceného. A nejsem v tom živý. Existuje jen ruka a ruka, s určitými dovednostmi. Nevstupuji do vztahu s tím, co vidím, nerodí se ve mně pocit.

Obraz jako výsledek setkání, kontaktu, pocitů zrozených ve vztahu umělce a nějakého předmětu (subjektu), v mém případě nevzniká. Dokážu se na ni podívat a nikdy nepochopím, jaké zážitky, jaký dojem jsem v tu chvíli měl, jaké pocity mě naplňovaly a jaké zkušenosti jsem získal. A zůstal jsem stejný, bez podílu změn.

Zdá se mi, že totéž se děje ve vztazích. Když se k sobě velmi přiblížíme, splyneme, rosteme společně s kůží. A místo dvou lidí se objeví jeden člověk. Stává se zcela nepochopitelným, čí potřeby, touhy, jaké pocity a emoce prožíváte. Vlastní citlivost je výrazně snížena.

Sloučení je naší první zkušeností setkání se světem. V děloze a dokonce i po narození se prožíváme jako jedno s matkou. Tato jednota nám dává pocit bezpečí, míru a uspokojení všech potřeb. Jakási blaženost, které se v dospělosti neustále snažíme dosáhnout.

Přirozeně, když se setkáme s člověkem, který v nás může vyvolat řadu příjemných pocitů, se kterými vstupujeme do blízkého vztahu, často se nevědomky vrátíme k první zkušenosti intimity, a to ke vztahu s matkou. V období symbiózy, sladkého okamžiku jednoty, kde se hádají a okamžitě plní potřeby. Proto nás na začátku každého vztahu tak fascinuje komunita zájmů, „čtení myšlenek“, „hádání tužeb“, pocit setkání „dvou polovin“.

Bez ohledu na to, jak nádherné je období splynutí, blaženost končí.

Ten druhý není máma. Není schopen uhodnout, co chceme, a někdy není vůbec schopen dát to, co potřebujeme. Nemluvě o tom, že není povinen to udělat.

Pro každého člověka je navíc proces odloučení, individualizace přirozený. Instinktivně si nějak uvědomujeme, že jsme samostatný subjekt. V souladu s tím dříve nebo později roste úzkost z takové blízkosti, ve které mizíme, a napětí z nesplněných osobních potřeb (i těch nevědomých).

Abych se vrátil k sobě, uvědomil si, co chci, co se mi děje, potřeba se odstěhovat

Pokud byla první zkušenost s intimitou traumatická a nebylo vytvořeno žádné bezpečné připoutání, pak bude separační proces spojen s vysokou úrovní úzkosti a strachu.

Ztráta předmětu připoutání je tak nesnesitelná, že děláme vše pro to, aby se zabránilo jeho oddělení. Vracíme se k těm předverbálním zkušenostem, které jsme zažili v dětství, kde ztráta kontaktu s matkou, její odchod, znamenalo smrt. Koneckonců, bez ní dítě nemůže uspokojit žádnou ze svých potřeb.

Často tedy již od dospělých můžete slyšet „bez něj / ní nepřežiji“; „můj život bez něj / ní bude prázdný“; „Potřebuji ho / ji jako vzduch“atd.

Pokud nevíme, jak se odstěhovat, odstěhovat se, abychom se vrátili k sobě, ke svým pocitům a potřebám, pak odchod ze spojení může být docela náhlý a bolestivý. Přeci jen jsme k sobě dorostli, což znamená, že musíme být odtrženi s kůží. Jako v písni „Parting Little Death“.

Aby se vyhnuli traumatizaci a tak intenzivním zážitkům, lidé se často rozhodnou v takovém spojení zůstat. V důsledku toho se takový vztah může vyvinout do spoluzávislíkde není možné skutečně uspokojit vaše potřeby a rozvíjet se. Jak již bylo uvedeno výše, citlivost vůči sobě samému i vůči druhému se ztrácí. V takových vztazích si všimneme, že vždy nic nového není zavedeno a není vidět. Toto je vztah, který zamrzl v čase.

Na rozdíl od spoluzávislosti, blízkost je svobodná volba. Když se každý den rozhoduji být nebo nebýt s tímto člověkem, milovat ho nebo nemilovat. Schopnost vzdalovat se na určitou vzdálenost umožňuje tuto volbu učinit, učinit ji vědomou, na základě VLASTNÍ pocity a potřeby.

Odstěhuji se, abych slyšel a cítil sám sebe, abych viděl Toho samostatně, úplně, jako je On. A jen tak se rodí pocit a jen tak mám impuls přistupovat / nebo nepřistupovat. Nové setkání nás pak naplňuje, přináší uspokojení a potěšení.

A ne nadarmo muzea doporučují podívat se na plátna ze vzdálenosti 2-3 metrů! Když se přiblížím, uvidím buď svůj nos, nebo skvrnu od barvy!)