Pláčou Psychoterapeuti Během Terapeutických Sezení?

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

Pláčou během cvičení psychoterapeuti, a pokud ano, jak často pláčou a jak to ovlivňuje jejich klienty? V literatuře lze bohužel najít velmi skrovné množství zpráv na toto téma. Pro plačící psychoterapeuty však existují určité důkazy. Ve studii Blume-Markovicha a kolegů bylo zjištěno, že 72% všech psychoterapeutů, kteří se studie účastnili, plakalo alespoň jednou během celé své praxe při práci na psychoterapeutickém sezení. Mezi těmi, kteří během terapie zažili vlastní pláč, 30% plakalo nejpozději 4 týdny před začátkem studie.

Ukázalo se, že zkušení starší psychoterapeuti, kteří praktikují psychodynamický přístup, více pláčou. Nebyla odhalena žádná genderová specifičnost: psychoterapeuti mužů i žen brečí stejně často během sezení, přestože psychoterapeutky pláčou častěji v každodenním životě.

Rozpor mezi pláčem během terapie a každodenním životem se ve studii opakovaně objevoval. Starší psychoterapeuti v běžném životě pláčou méně než jejich mladší kolegové, ale častěji pláčou se svými klienty. Slzy v každodenním životě jsou častěji spojovány s negativními emocemi, ale u psychoterapeutů je během práce tento stav spojen s intenzivními pozitivními zážitky.

Terapeuti uváděli, že když během terapie plakali, prožívali nejen smutek, ale také „pocit sounáležitosti“, teplo, vděčnost a radost.

Vztah mezi osobnostními rysy terapeutů a sklonem k pláči během sezení byl slabý. Sami psychoterapeuti se domnívali, že jejich pláč buď nijak neovlivnil terapeutický proces (53,5%), nebo změnil vztah s klientem k lepšímu (45,7%). Méně než jedno procento psychoterapeutů mělo pocit, že ublížilo klientovi.

D. Kalshed ve svém díle „Vnitřní svět traumat“uvádí následující příklad z praxe. Při řešení kumulativního traumatu z dětství, kterým trpěl jeho klient, kterého autorka v této práci popisuje, paní Y, Kalshed pozoruje běžnou neschopnost takových klientů zapamatovat si konkrétní traumatickou událost a neschopnost citově znovu prožít traumatický zážitek. Jednoho dne, když byla Kalshedina klientka v domě své matky, našla nějaké staré domácí filmy, které byly natočeny, když jí byly 2 roky.

Paní Y se podívala na jednu z kazet a viděla se, hubená dvouletá dívka, mírně nad kolena dospělého, jak pláče a běhá od jednoho páru nohou k druhému. Její pohled prosil o pomoc; odmítnuta, vrhla se úpěnlivě k druhému páru nohou, dokud, přemožená žalem, k ní sestra přišla a odvedla ji pryč. Další den o tom paní Y během zasedání mluvila svým obvyklým nezaujatým způsobem a humor skrýval její smutek. V hloubi duše vypadala velmi rozrušeně.

Náhodou se tedy otevřel přístup k silným pocitům klientky a aby si tuto šanci nenechala ujít, pozvala ji Kalshed na speciální zasedání, které by bylo věnováno společnému sledování této kazety.

Jak se dalo očekávat, byla tato nová situace pro pacienta i pro mě poněkud nepříjemná. Poté, co jsme si ale trochu zavtipkovali a zasmáli se naší vzájemné nešikovnosti, se uklidnila a svobodně hovořila o lidech, kteří se objevili na obrazovce, když se události na obrazovce postupně blížily epizodě, o které mluvila v předchozím sezení. A tak jsme společně sledovali události zoufalého dramatu, které se hrálo asi před 55 lety a bylo zachyceno na film. Znovu jsme sledovali tuto část filmu a když jsme znovu sledovali paní Y. rozbrečet se. Zjistil jsem, že mám oči plné slz a tyto slzy, jak se mi tehdy zdálo, zůstaly pacientem bez povšimnutí. Její klid se rychle vrátil k paní Y, ale okamžitě znovu propukla v pláč. Zažili jsme spolu opravdový žal a soucit s jejím dětským já, které bylo v zoufalství; její boj o znovuzískání vyrovnanosti, který provázely sebezničující poznámky o „slabosti“a „hysterii“, její trapné pokusy mě přesvědčit, že je s ní všechno v pořádku a všechno brzy přejde.

V dalším zasedání, na jehož začátku byly každou chvíli pauzy plné trapného ticha, jsme začali diskutovat o tom, co se stalo.

"Minule jsi byl člověk," řekla, "než jsi mi nabídl, že se na tento film podíváte společně, a viděl jsem vaše slzy, snažil jsem se vás udržet v dostatečné vzdálenosti." Moje první reakce byla myšlenka: „Pane bože, nechtěl jsem … tě tak rozčílit. Odpusť, už se to nikdy nestane! " "Je nepřijatelné a hrozné, abych ti dělal nějaké starosti." V hloubi duše se mě však hluboce dotklo a bylo příjemné. Byl jsi tak lidský. Nemohl jsem to dostat z hlavy, “pokračovala:„ Znovu a znovu jsem si pro sebe opakovala: „Dotkl ses ho! dotkl ses ho! Není lhostejný a záleží mu na tobě! “. Byl to velmi vzrušující zážitek. Na tuto relaci nikdy nezapomenu! Připadalo mi to jako začátek něčeho nového. Všechny mé obrany byly odhozeny. Probudil jsem se pozdě v noci a zapsal jsem si to do svého deníku. “

Vždy mě velmi vzrušuje, když v průběhu čtení další práce o psychoterapii objevím něco neočekávaného, něco, o čem se obvykle nepíše ani nemluví. Přímočarost a upřímnost Kalshedova příběhu mě nejprve zaskočila, byl jsem zmatený a zmatený, nikdy předtím jsem se nesetkal s plačícím terapeutem. Reakce klienta na jeho slzy je mi velmi jasná. Přesto bylo terapeutovu reakci obtížné začlenit do mé zkušenosti a postoj k tomu, co jsem četl, nebyl nijak určen. Potřeboval jsem něco udělat, abych se s novými otázkami nějak vyrovnal. Začal jsem s kolegy dělat malý výzkum. Ukázal jsem fragment Kalshedova případu několika terapeutům, které jsem znal, a změnil autorovo označení „paní Y.“, aby se omezil trvalý vliv autority na výsledky hodnocení („paní Y.“zjevně naznačuje, že terapeut je „ zámoří “a„ zámoří “je vždy ctí a respektuje), obecně jsem se snažil vše podat tak, aby tento terapeut byl někde mezi námi, jeden z nás, z naší„ vlasti “, a tedy nebyl prorokem; také z fragmentu, který jsem předložil, nebylo zřejmé, jaké je pohlaví terapeuta, který se rozplakal.

Do mé malé studie bylo zapojeno 22 terapeutů ve věku 30 až 45 let, kteří cvičili od jednoho do 18 let, z toho 17 žen. Drtivá většina terapeutů praktikuje přístup zaměřený na klienta (10), o něco méně - Gestalt terapie (6), zbytek - psychoanalytický (4) a kognitivně -behaviorální terapie (2).

V mém výzkumu se objevila zajímavá nuance: terapeuti mužského pohlaví prakticky nevěnovali pozornost slzám terapeuta a více se zapojili do diskuse o vhodnosti vedení „zvláštního sezení“. Na rozdíl od tvrzení terapeutů mužů, terapeutky, s výjimkou jednoho, okamžitě zaznamenaly slzavé reakce terapeuta. Někteří „oprávněně“(6 terapeutů) a „přijali“(6 terapeutů) plačícího terapeuta, jiní (4 terapeuti) zaútočili tvrdou kritikou a řekli: „Terapeut pro dohled!“

Analýzou výpovědí terapeutek jsem je koreloval s (danou diplomovou prací):

- Ideál ega projevený u „ospravedlňujících“terapeutů, tj. s autoritou, před kterou dali své odpovědi a chtěli vypadat co nejlépe;

- ideální Ego, jehož jménem terapeuti vyjádřili souhlas s plačícím terapeutem, důvodem touhy je v tomto případě vypadat jako přijímání terapeutů v očích ostatních lidí;

- super ego - krutý výsměch a trest, který definuje plačícího terapeuta jako hříšného, zlomyslného, závadného a odsuzuje dohled.

Vnitřní svoboda je vlastnost, která je považována za atribut účinného terapeuta v různých školách a směrech psychoterapie, někdy je diametrálně odlišná ve svých koncepčních koncepcích. Pro KCP je důraz na svobodu a spontánnost, korespondence mezi pocity, myšlenkami a činy terapeuta vnímán jako jedna z nezbytných a dostatečných podmínek pro změnu klienta. Myslet na jednu věc, říkat jinou, cítit třetí věc a dělat čtvrtou věc je pro zástupce KCP opravdu špatné. Dovolte mi, abych vám připomněl, co bylo jádrem utrpení paní Y - „nějaká její část byla izolovaná a neúčastnila se vztahu“, mluvíme o disociovaném traumatickém zážitku. Terapeut není příkladem celistvosti a jednoty, ale má daleko od doprovodných zážitků pohody a harmonie. Není proto divu, že drtivá většina terapeutek, jejichž prohlášení naznačovaly ospravedlnění nebo podporu plačícího terapeuta, patřila do tábora psychoterapeutů zaměřeného na klienta.

K dnešnímu dni se s kolegy úzce a vážně zabýváme studiem expresivních reakcí terapeutů během terapie, zejména tendencí plakat během terapeutických sezení. Doufám, že náš výzkum bude schopen nějakým způsobem zaplnit mezeru v tomto, jak se ukázalo, málo oblíbeném tématu. Navíc je nejzajímavější zkoumat, jak klienti vnímají takové projevy terapeuta.

Efektivní psychoterapie vede k tomu, že prostor svobody, původně omezený rámcem psychoterapeutického sezení, se pro klienta nevyhnutelně rozšiřuje. Takové studie, jak se mi již podařilo zajistit, rozšiřují prostor svobody, omezený rámcem našeho přesvědčení, ve kterém, jak se ukazuje, nás nikdo ani nepřesvědčil.