Základní Pojmy A Ustanovení Klasické Freudovy Psychoanalýzy

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

Vycházeje z vědeckého a biologického chápání člověka, Freud založil svou teorii na konceptu přitažlivosti, který chápal jako fenomén nacházející se na hranici fyziologického a mentálního. Přesněji řečeno, v klasické psychoanalýze je přitažlivost chápána jako mentální představa podráždění neustále vycházejícího z těla, způsobujícího vnitřní napětí, které vyžaduje uvolnění, které je psychikou vnímáno jako potěšení.

Hlad, žízeň, ospalost, chuť na sex, vyhýbání se bolesti atd. mohou být příklady pohonů.

Freud považoval za zbytečné je pečlivě klasifikovat a rozdělil je na jedné straně na sexuální pudy a pohony „já“a na straně druhé na pohon života (Eros) a pohon smrti (někdy se mu říká Thanatos, ačkoli sám Freud nikdy nepoužil).

Pohony „já“Freud znamenal to, čemu dnes více říkáme „touha po sebezáchově“. Na rozdíl od intuitivní jasnosti pojmu „sexualita“mu Freud dává poměrně široký a konkrétní význam. Ve skutečnosti sexualita v psychoanalýze znamená jakoukoli touhu po tělesném potěšení, která se u člověka vyskytuje od narození a je přítomna po celý jeho život až do jeho smrti. Dítě je tedy od dětství do samého období puberty již sexuální bytostí.

Dětská (infantilní) sexualita se však vzhledem ke zvláštnostem psychologických úkolů odpovídajících fází vývoje dítěte a fyziologické nezralosti výrazně liší od sexuality dospělých. V různých fázích vývoje mu dominují jiné způsoby uspokojivých pohonů. Sexuální přitažlivost je vždy zaměřena na předmět, který může být také součástí vlastního těla.

Prvními sexuálními objekty dítěte jsou kromě vlastního těla jeho rodiče nebo jejich náhradníci. Podle toho, jak se tito dospělí chovají k dítěti, může mít pocit, že buď jeho instinkty jsou obecně spokojené, nebo nejsou spokojené, nebo přehnaně spokojené.

Ve stavu nespokojenosti dítě prožívá úzkost, se kterou se však může naučit vyrovnat například díky tomu, že se v jeho psychice postupně objevuje obraz rodičů, kteří se tak či onak objeví a uspokojí jeho potřeba. Každá fáze vývoje dítěte má svůj vlastní charakteristický model překonávání úzkosti. Pokud byla tato úzkost nadměrná nebo dokonce traumatická, dochází k fixaci v příslušné fázi, tj. v budoucnu takové dítě, a poté dospělý, použije model charakteristický pro tuto vývojovou fázi dětství, aby překonal svou úzkost.

Časné sexuální touhy se v určitém okamžiku stávají pro vědomí nepřijatelnými, ale protože v duševním životě nic neumírá, nezmizí beze stopy, ale jsou „potlačeny“, tj. stát se nepřístupným pro vědomí, v bezvědomí. Nevědomí naproti tomu funguje podle principu slasti, kterého se snaží dosáhnout zcela a okamžitě, proto se taková nevědomá přání neustále snaží proniknout do vědomí a najít své uspokojení.

Vědomí však takovému pronikání odolává, protože plní úkol přizpůsobení tužeb požadavkům reality, jakož i různorodých vědomých a nevědomých tužeb mezi sebou. A nevědomé touhy se musí dostat ven kruhovým objezdem a najít si náhradní, symbolické uspokojení. A protože taková nevědomá touha stále zůstává neuspokojena, vrací se znovu a znovu ve formě symptomu, s nímž se klient obrací na psychoanalytika.

Úkolem psychoanalytika je „dešifrovat“nevědomou touhu za symptomem a přivést ji do vědomí klienta, který ji tak bude schopen udržet pod vědomou kontrolou. Klasická psychoanalýza předpokládá, že pomocí symptomu se nevědomá touha, která nemá přístup k řeči, snaží vyjádřit, jakoby.

Jakmile je vyjádřen, již není nutné, aby se vrátil k vědomí ve formě symptomu. V průběhu uvědomování si toho, co bylo dříve potlačeno do nevědomí, je navíc zničen patologický model, který organizoval život klienta. Faktem je, že v lidské psychice dominuje princip superdeminismu, tj. jednotlivé mentální jevy jsou předurčeny mnoha dalšími jevy, které jsou ve velmi blízkém vztahu. A i když člověk dělá maximum, to ani není, vědomé a racionálně podložené rozhodnutí, podíl nevědomých tendencí v něm stále výrazně převažuje nad podílem vědomí. A podstata takové nevědomé účasti je předurčena modelem, prostřednictvím kterého jsou nevědomé touhy takového člověka realizovány v symbolické podobě a jak je před nimi chráněno jeho vědomí. Takové modely a formy ochrany se nazývají „mechanismy mentální obrany“.

Nejdůležitějším úspěchem klasické psychoanalýzy je objev klientovy intrapsychické reality, která se nemusí shodovat s jeho skutečnou realitou. Při pokusu proniknout do vědomí mohou nevědomé tendence značně zkreslit vzpomínky a představy člověka.

Například jako dítě mohl klient od otce dostat jednu jedinou facku, ale mohlo by to pro něj být tak bolestivé, že by analytikovi sebevědomě řekl, že jeho otec byl velmi tvrdý a krutě ho potrestal. Do bezvědomí se však mohou dostat nejen sexuální touhy, ale také agresivní touhy namířené proti sobě nebo druhým.

Freud věřil, že člověk má pohon smrti, který je základem agrese. Koneckonců stav úplné absence veškerého vnitřního napětí je možný až po smrti.