SVĚDOMÍ JAKO TĚLO BILANCE VE VZTAHECH

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

Kdykoli vstoupíme do vztahu, řídí nás nějaký vnitřní pocit, který automaticky reaguje, když uděláme něco, co by mohlo vztah poškodit nebo ohrozit. To znamená, že stejně jako máme vnitřní orgán zodpovědný za rovnováhu, existuje také něco jako vnitřní orgán zodpovědný za systémové chování. Jakmile ztratíme rovnováhu, nepříjemný pocit vyplývající z pádu nás vrací do stavu rovnováhy. Rovnováha je tedy regulována pocity pohodlí a nepohodlí. Když jsme ve stavu rovnováhy, je to příjemné, cítíme se pohodlně. Když jsme ztratili rovnováhu, zažíváme pocit nepohodlí, což nám naznačuje linii, po jejímž dosažení musíme přestat, aby nedošlo k neštěstí. Něco podobného se děje v systémech a vztazích.

Ve vztahu platí určité objednávky. Pokud se jich budeme držet, pak máme právo ve vztahu setrvat a zažít pocit neviny a rovnováhy. Jakmile ale ustoupíme z podmínek nezbytných k udržení vztahu, a tím vztah ohrozíme, máme nepříjemné pocity, které fungují jako reflex a nutí nás vrátit se zpět. To vnímáme jako vinu. Autorita, která na to dohlíží, jako orgán rovnováhy, nazýváme svědomí.

Musíte vědět, že o vině a nevině se ve vztazích zpravidla učíme. To znamená, že pocit viny je spojen s jinou osobou. Cítím se provinile, když dělám něco, co škodí vztahům s ostatními, a nevinně, když dělám něco, co je pro vztah dobré. Svědomí nás váže ke skupině, která je nezbytná pro naše přežití, bez ohledu na podmínky, které nám tato skupina ukládá. Svědomí není něco, co stojí nad skupinou, nad její vírou nebo pověrami. Slouží jí.

Svědomí prosazuje podmínky nezbytné k udržení vztahu

Svědomí sleduje podmínky, které jsou důležité pro udržení vztahu, a to spojení, rovnováhu mezi „dávat“a „brát“a pořádek. Vztah může být úspěšný, pouze pokud jsou splněny všechny tři tyto podmínky současně. Bez rovnováhy a pořádku neexistuje spojení, bez spojení a řádu není rovnováhy a bez spojení a rovnováhy neexistuje řád. Ve svém srdci vnímáme tyto podmínky jako elementární potřeby. Svědomí slouží všem třem potřebám a každá z nich je naplněna vlastním pocitem viny a neviny. Naše zkušenost s vinou se proto liší podle toho, zda se vina týká spojení, rovnováhy nebo řádu. Vinu a nevinu tedy prožíváme různě podle účelu a potřeby, které slouží.

a) Svědomí a spojení

Zde svědomí reaguje na cokoli, co spojení podporuje nebo ohrožuje. Naše svědomí je proto klidné, když se chováme tak, abychom si mohli být jisti, že stále patříme do naší skupiny, a je neklidné, když jsme se dosud odchýlili od podmínek skupiny, že se musíme obávat, že máme zcela nebo částečně ztratili naši příslušnost k ní. V tomto případě cítíme vinu jako strach ze ztráty a vyloučení a jako odlehlost a nevinnost jako bezpečí a sounáležitost. Cítit se správně na základní emocionální úrovni je možná nejkrásnější a nejhlubší pocit, jaký známe.

Pouze ti, kteří poznali bezpečí neviny jako právo na sounáležitost, znají strach nebo dokonce hrůzu z vyloučení a ztráty. Pocit bezpečí je vždy spojen s pocitem strachu. Proto je úplně směšné říkat, že za to, že člověk prožívá strach, mohou rodiče. Čím lepší rodiče jsou, tím větší je strach ze ztráty.

Bezpečnost a sounáležitost jsou velkým snem, který nás vede v mnoha našich akcích. Tento sen je však neproveditelný, protože právo patřit je vždy ohroženo. Mnoho lidí říká, že pro děti musíte vytvořit zabezpečení. Čím více se ale pro děti vytváří jistota, tím více se bojí, že o ni přijdou, protože pocit bezpečí je beze strachu ze ztráty nemožný. To znamená, že právo na sounáležitost je třeba získávat znovu a znovu, nelze to brát věčně, takže nevinu cítíme jako právo stále patřit do skupiny a není známo, jak dlouho to bude trvat. Tato nejistota je součástí našeho života. Je pozoruhodné, že ve vztazích s dětmi vyvíjí svědomí na rodiče menší tlak než na děti ve vztazích s rodiči. Může to mít něco společného s tím, že rodiče potřebují děti méně než rodiče potřebují děti. Dokážeme si dokonce představit, že rodiče obětují své děti, ale ne naopak. Úžasný.

Obě strany svědomí, klidné a neklidné, slouží stejnému účelu. Stejně jako mrkev a klacky nás pohánějí a lákají jedním směrem: zajišťují naše spojení s kořeny a rodinou, bez ohledu na to, co od nás láska v této skupině vyžaduje.

Pouto k domácí skupině má svědomí přednost před jinými argumenty rozumu a jakoukoli jinou morálkou. Svědomí se řídí dopadem naší víry nebo našich činů na spojení bez ohledu na to, že z jiného úhlu pohledu se tato víra a tato jednání mohou zdát šílené nebo zavrženíhodné. Nemůžeme se tedy spoléhat na svědomí, pokud jde o poznání dobra a zla v širších souvislostech (viz kapitola III, 3). Protože spojení má přednost před vším, co může následovat později, vnímáme vinu ve vztahu ke spojení jako nejpřísnější a její důsledky jako nejpřísnější trest. A nevinnost ve vztahu ke spojení je námi vnímána jako nejhlubší štěstí a nejcennější cíl našich dětských tužeb.

Svazující láska a oběť slabých

Svědomí nás nejsilněji váže ke skupině, pokud jsme v nízké pozici a jsme na ní zcela závislí. V rodině jsou to děti. Dítě je z lásky připraveno obětovat vše, i svůj vlastní život a štěstí, pokud z toho budou jeho rodiče a rodina lepší. Poté děti, „nahrazující“své rodiče nebo předky, dělají to, co dělat neměly, odčiní to, co neudělaly (například chodily do kláštera), jsou zodpovědné za to, co nevinily, nebo místo jejich rodiče se mstí za nespravedlnost, která jim byla způsobena.

Příklad:

Jednoho dne otec potrestal svého syna za jeho tvrdohlavost a té noci se dítě oběsilo.

Od té doby uplynulo mnoho let, můj otec zestárl, ale stále se hluboce obával své viny. Jednou, v rozhovoru s přítelem, si vzpomněl, že jen pár dní před sebevraždou jeho žena při večeři řekla, že je znovu těhotná, a chlapec, jako by byl vedle sebe, zakřičel: „Pane bože, nemáme místo vůbec! Otec rozuměl: dítě se oběsilo, aby odstranilo tuto starost od rodičů, uvolnilo místo dalšímu.

Jakmile ale ve skupině získáme moc nebo se osamostatníme, spojení slábne a spolu s ním se ztišuje hlas svědomí. Slabí jsou ale svědomití, zůstávají věrní. Když jsou připoutaní, projevují nejobětavější obětavost. V podniku jsou to pracovníci nižší úrovně, v armádě - obyčejní vojáci a v kostele - stádo. Ve prospěch silných členů skupiny svědomitě riskují své zdraví, nevinnost, štěstí a život, i když je silní pod rouškou vznešených cílů bezostyšně zneužívají. Protože zůstávají vydáni na milost a nemilost svému vlastnímu systému, lze je bez okolků použít proti jiným systémům. Poté malí lidé vymění hlavu za velkou a vykonají špinavou práci. Jsou to hrdinové na ztraceném stanovišti, ovce následující pastýře na jatka, oběti platící účty jiných lidí.

b) Svědomí a rovnováha

Stejně jako svědomí sleduje připoutanost k rodičům a klanu a ovládá ho svým vlastním pocitem viny a neviny, sleduje také výměnu a reguluje ji pomocí jiného pocitu viny a neviny.

Pokud mluvíme o pozitivní výměně „dávej“a „ber“, pak cítíme vinu jako závazek a nevinu jako osvobození od závazku. To znamená, že je nemožné rozdělit na cenu. Ale pokud se vrátím k jinému přesně tolik, kolik jsem dostal, pak se osvobodím od závazků. Ten, kdo je bez závazků, se cítí snadno a svobodně, ale už nemá spojení. Tato svoboda se může stát ještě větší, pokud dáváte více, než musíte. V tomto případě nevinu cítíme jako nárok. Svědomí tedy nejen usnadňuje naše vzájemné spojení, ale jako potřeba obnovit rovnováhu také reguluje výměnu ve vztazích a v rodině. Roli této dynamiky v rodinách nelze příliš zdůraznit.

c) Svědomí a pořádek

Pokud je svědomí ve službě pořádku, tedy pravidel hry fungujících v systému, pak je vinou pro nás jejich porušení a strach z trestu a nevinnost je svědomitost a loajalita. Pravidla hry v každém systému jsou jiná a každý člen systému tato pravidla zná. Pokud si je člověk uvědomí, rozpozná a pozoruje, systém může fungovat a takový člen systému je považován za bezchybný. Kdo je poruší, stane se vinným, i když tato odchylka od pravidel neškodí a nikdo jí netrpí. Ve jménu systému je potrestán, v těžkých případech (například „politický zločin“nebo „kacířství“) dokonce vyloučen a zničen.

Vina za pořádek se nás příliš nedotýká. Často si dovolujeme tento druh viny, aniž bychom cítili ztrátu sebeúcty, přestože víme, že máme určité povinnosti nebo že budeme muset zaplatit pokutu. Pokud se dopustíme přestupku nebo rovnováhy, naše sebeúcta klesá. Vina se zde tedy prožívá jinak. Možná je to dáno skutečností, že navzdory potřebě řádu, zejména údajů, se do značné míry svobodně rozhodujeme sami.

Svědomí navíc určuje, co jsme oprávněni vnímat a co ne.

Gunthard Weber DVĚ DRUHY ŠTĚSTÍ