Přechod

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

Přechod.

Podzemní chodba obklopuje těla, která ji probodávají měkkým závojem bezvýznamnosti. Přechod je nejměkčí a nejplynulejší místo v centru města, zde můžete proudit do stavu tání, který je pro sebe zcela nepostřehnutelný. Roztavím se spolu s prachem na stropě, spojím se v jeden konglomerát nespolehlivých spojení, která ruší lidi, kteří je vidí, letím spolu s horkým dusivým vzduchem z metra jako včela nesoucí nektar po přísně určené trase. Aura každodenního života v kombinaci se zajímavou měkkostí, tato plynulá hra světla ze zažloutlých lamp, vše je naplněno neuspěchanou mechovou viskozitou, cítit, možná subjektivně, ale neméně věrohodně. V této hladkosti žije můj duch nesvobody, pohřbený v podzemní jeskyni, můj osobní drak, který na mě dýchá výpary včerejšího tvrdého pití, skrytý v dnešním shonu, můj věrný a poslušný dozorce, tak vybíravý a bystrý, spěchající na nedůležité záležitosti, rozzlobený, ospalý a hladový …

A znovu a znovu procházející tímto hlukem, řadami květin a výstřikem transcendentálně necitlivých lidí, cítím toto těžké dýchání, v každém klapce křídla každého holuba, v každém pohledu bezdomovce poblíž zdi, tento bezvýchodný beznaděj pekelná měkkost vzduchu, nesnesitelná ve své obsedantní složitosti. Projít a zapomenout nebo odejít a nevšimnout si? V tuto chvíli roste touha odtud vyběhnout, vystoupat po schodech a letět po mrtvém asfaltu ulic, chránit se, zranitelný, unavený ranní milovník tajného života, je příliš nebezpečný pro moje uhrančivá zklamání. Nikomu je nedám.

Možná je to očistec, nevím, možná před sestupem do podzemního pekla stráže prodávající buchty a kávu, květiny a tašky, vše, co je tam potřeba, zřejmě to jsou dárky Luciferovi, aby vás nechal jděte příště, kdo nemusí být. A je tak těžké být tady, tak triviálně podlý a prorocky ubohý, asfalt zamotaný mezi našimi nohami, vrásčitý, to vše v časových intervalech, jako by v něm vzduch vytesaný poznamenal staré časy. Znepokojující mě v tomto pocitu blížícího se šílenství štěstí to špatně ovlivňuje moji náladu. Hořet, tady musíte spálit všechno, především vzduch. Délka přechodu je z hlediska pocitů ideální, můj vztek od začátku cesty až do konce má čas rozkvést, zesílit a … to je vše, už jsem odešel, perfektní, prostě velmistrovský tah, bravo, velmi povzbuzující.

Metafora o průchodu porodními cestami naznačuje sama sebe. Složité kroutící se úzké chodby, temné, tato sladká vůně květin (jako by je zde koupili a odvezli do nemocnice) a tento nezapomenutelný pocit umírajícího strachu se mísil s pocitem velkoleposti jít „do světla“. A tenhle viskózní vzduch, to se na mě lepí, doslova to nosím na sebe na povrch, a tam to mizí ve větru, smyje mě proud zuřící nenáviděné reality. A pak už jen zmatek a nespokojenost. Vstupte do mých ran, když vstupuji do pasáže, zpracovávejte je, když obětuji bohům žaláře, modlete se za mou duši, představte si ji celou a čistou, když se pokloním a natáhnu ruce k turniketu, poznej mě, jak jdu hlouběji po eskalátoru do prvního kruhu pekla. Jsem tady a jsem zase tady, chodím tam a zpět, vdechuji a vycházím s pláčem, plíce se zmenšují, oči se mi chtějí zavřít, nohy mě nesou k východu, rychleji, rychleji, rychleji, mít čas narodit se dnes znovu, udělej to, jinak k čemu to je?