Jak Se Vypořádat Se Sebevražednou Krizí. Popis Případu

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

Níže vám přináším stručnou ilustraci terapeutické práce na základě navrhovaného modelu psychologické pomoci. V něm můžete najít posloupnost terapeutického procesu, který se odehrává ve fenomenologickém poli, určeném akutními sebevražednými sklony, které se odvíjí na pozadí akutní traumatické události, kterou prožívá klient

Schematicky může být tato sekvence reprezentována následujícím řetězcem: přijetí jedinečnosti fenomenologického obrazu toho, co se děj

- obnovení citlivosti na duševní bolest

- podpora procesu prožívání všech jevů vznikajících v oboru (bez volitelného zapojení facilitátora a s důrazem na přirozenou terapeutickou dynamiku oboru)

- obnovení schopnosti kreativní adaptace.

24letá dívka R. požádala o pomoc v akutní sebevražedné krizi. Před několika měsíci čelila mimořádné životní události - její přítel, kterého si chtěla vzít, tragicky zahynul při autonehodě. R. ztratil veškerou chuť do života, cítil se zničený a byl dlouho v depresi.

LJakékoli pokusy znovu prožít, co se stalo, byly mimo její dosah. S hořkostí a bolestí v hlase mi řekla, že jí nikdo nerozumí a nemůže ji podpořit. Přítelkyně se snažily odvést její pozornost od události na jiné záležitosti a činnosti.

Rodiče řekli něco jako: „Nebuď naštvaná, dcero. Najdeš se ještě lepší chlap než ten starý. “Přátelé i rodiče podle všeho vycházeli z nejlepších úmyslů, ale z výše uvedených zjevných důvodů nemohli být v R. životě přítomni, protože pocházeli z vynikající fenomenologické situace. Pro R. se ukázalo, že to, co se stalo v jejím životě, nebyla jen tragická událost, ale zcela jedinečná (což, jak se zdá, její příbuzní nechápali nebo se báli porozumět).

Neschopnost přijmout situaci zase zablokovala proces jejího prožívání. Mým primárním terapeutickým úkolem v této fázi bylo okamžitě přijmout jedinečnost situace, ve které R.

Řekl jsem jí, že ztráta, kterou utrpěla, je neodvolatelná a že jsem si všiml, že R. je v tuto chvíli nemožné ji jakkoli kompenzovat. Poté se mi R. poprvé podíval přímo do očí a rozplakal se, proces prožívání nyní mohl být obnoven.

R. mluvil o bolesti, která ji neopouští ani na minutu. Až dosud musela „být sama s nesnesitelnou bolestí“. Nyní by bolest mohla být vložena do vztahu s jinou osobou, a proto by měla být zkušená a ulevená.

Po nějaké době (asi 2 měsíce terapie uplynuly) se tupá nediferencovaná bolest, kterou R. v našem kontaktu zažil, postupně začala transformovat do více diferencovaných zážitků. R. si náhle uvědomil silný pocit vzteku vůči zesnulému, což ji velmi překvapilo a ztrapnilo. Po mém komentáři k přístupu k tomuto pocitu jako k přirozenosti to však R. dokázal také vyjádřit a prožít.

Vztek brzy vystřídal vztek, jehož hlavním motivem byla R. myšlenka, že ji zesnulý mladík nechal samotnou ve světě, kde nenachází žádný smysl života. Zpočátku existující v této souvislosti v pozadí stud a obraz sebe sama jako „zlého, krutého a necitlivého“byl transformován do obrazu „opuštěného, zranitelného a citlivého“a asimilován do sebe.

Sociální aktivita R. se začala postupně zotavovat, i když s určitými obtížemi, protože pro ni bylo „obtížné a téměř nesnesitelné být ve společnosti lidí, kteří si mohou užívat života“. Úleva přišla, když R.v komunikaci s ostatními lidmi přestala předstírat a pokoušet se žít umělý život, aby se za každou cenu přizpůsobila prostředí, a začala prožívat svůj vlastní život, bez ohledu na to, jak těžké to bylo v této fázi. V této fázi terapie (asi šest měsíců od začátku) přestaly sebevražedné sklony být tak akutní a konstantní jako na začátku.

Dále se v procesu zkušeností, které podporujeme v terapii, objevil smutek související se ztrátou milovaného člověka a vděčnost za to, že byl v životě R. Během tohoto období terapie bolest, kterou prožíval R. ji přestala vnímat jako nesnesitelnou; existují také jevy zkušenosti, které nejsou spojeny s tragickou událostí, ke které došlo, ale souvisejí se skutečným obdobím R. Sebevražedné myšlenky už R. neobtěžovaly, i když stále vypadala trochu zmateně, křehce a zranitelně. Rok po tragédii stále tíživá bolest stále žila v zraněném srdci R. Zoufalství, které tvořilo „pekelné peklo existence“, však zmizelo a již se nepřipomínalo.

Poprvé od ztráty milované osoby se do R. života postupně začala vracet radost a potěšení. Do jejích představ o její ženské přitažlivosti se vrátil i život R., který byl na dlouhou dobu zablokován, a k některým mužům kolem sebe si vytvořila sympatie.

Jednalo se o významný pokrok v R. terapii, protože až do tohoto okamžiku jakékoli sexuální představy a fantazie způsobovaly její znechucení a téměř fobii. V této fázi terapie (asi 1, 5 let od okamžiku jejího začátku) bylo sexuální vzrušení, které se objevilo v prvním okamžiku, také doprovázeno určitou výraznou směsicí strachu a studu, protože ji interpretovala jako zradu předchozí, stále nejcennější vztah v jejím životě. Vitální boj strachu a studu na jedné straně a potěšení a vzrušení na straně druhé ještě nějakou dobu pokračoval. Na vyřešení tohoto konfliktu jsme nijak nespěchali usnadněním jakékoli „pravdy“.

Předčasné vyřešení konfliktu před vytvořením slepé uličky by se podle mého názoru ukázalo jako další narcistický (ve smyslu zrady přirozeného procesu prožívání) projekt traumatizované osoby, který by nevyhnutelně znamenal „ traumatický rollback “v podobě nemožnosti asimilace prožitku vytvořeného v průběhu terapie a chroničnosti„ poražených sebeklonů “(ať už je to potěšení, nebo naopak stud) v nevědomé mentální opozici.

Brzy v procesu terapie však bylo R. možné přežít agonizující stav slepé uličky, relevantní pro tuto volbu, a integrovat obraz sebe sama jako „oddané a milující ženy“a sexuální zážitky, které vzniklo v ní. Z „popela hořící bolesti tragédie“se zrodila žena „oprávněná k lásce“. V současné době R. chodí s mladým mužem, kterého má ráda, a chystají se oženit. Trvalo nám asi 2 roky, než jsme prošli touto obtížnou cestou od „fascinace“dechem smrti téměř obsedantního charakteru až po obnovení vitality života.

Předložená terapeutická viněta ilustruje proces léčení klienta s akutními a výrazně vyjádřenými nebezpečnými sebevražednými sklony, jehož vnitřním obsahem byl proces akutního smutku zablokovaný v jeho průběhu.

Nicméně model psychologické pomoci lidem v sebevražedné krizi, navržený v článku, se ukazuje jako účinný i v jiných případech s odlišným fenomenologickým obrazem.