Pohodlný člověk

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

Jak často přemýšlíme o tom, že se cítíme dobře s ostatními, a nechceme to přiznat sami sobě? Jak často si nadáváme, že nedáváme najevo city, a svěřujeme svůj úspěch jinému, nemůžeme odmítnout žádost? Jak často se „žereme“sami se sebou kvůli slabosti, neplatnosti?

Jelikož existuje nevědomá touha být dobrý: neochota bránit svůj názor jen proto, že nechceme ubližovat druhým, nebráníme se, když jsme ve vztahu nepohodlní, abychom neurazili svého partnera a nebyli špatní v jeho oči; neříkáme „ne“, protože se obáváme, že budeme vypadat ignoranti; připraveni vzdát se svého úspěchu nebo cesty k němu bez boje, protože někdo to potřebuje víc než my; připraven pomoci každému, ale ne na oplátku atd.

Kdy si pamatujeme sami sebe? Pamatujeme si o sobě jen tehdy, když jsme uraženi, vytlačeni na dvorek bez našeho souhlasu, ignorováni, teprve potom si na to můžeme dlouho pamatovat sami se sebou. Tito lidé nejsou zvyklí dávat otevřeně najevo své city a věnovat pozornost sobě, protože je to pro ostatní nepohodlné. Jak vyjádřit své pocity zášti, bolesti, nepochopení druhých, protože musíte být pohodlní a vždy dobří, nedávat najevo city.

Jaká je cesta ven? Východisko je ve „sebekritice“, kdy se z vnitřní řeči stává kritický rodič, který ve dne v noci klidně jí. Vnitřní tyran, který je naštvaný, nenávidí sám sebe a vodnatě a zároveň si užívá tuto nenávist k sobě samému. Nemůžeme klidně spát, aniž bychom kritizovali viníky a sebe za slabosti. Ráno začíná stejně a odpoledne najde výraz v masce síly a štěstí. Takový běh může trvat celý život pod heslem „Podívej, jsem dokonalý, dobrý, nemůžu tě nemít rád“

Ukážu vám příklad z terapie. Klient S. požádal o pomoc s problémem vnitřní prázdnoty, zklamání a osamělosti. Vždy chtěla potěšit manžela, děti, být lepší manželkou a matkou. Poznání, že se něco pokazilo, jí došlo v den jejích narozenin, kdy si její manžel znovu nepamatoval datum, a děti se o tom mimochodem zmínily. S. tvrdila, že tomu tak bylo téměř vždy, její manžel nikdy nedával dárky, nechválil, neobdivoval, nemluvil o lásce, své úsilí považoval za samozřejmost a říkal jí „moje Popelka“. Rodina je podle S. ideální, žádné hádky, žádné skandály, nádherný milující pár. Je tu ale jeden problém, S. je nešťastný a unavený pocitem neexistence v rodině, a vlastně vůbec v životě. S., mluvící o svých pocitech, tvrdila: Nemám mě ráda, jsem jako prázdné místo, nezasloužím si pozornost, dlužím jen každému a jejich city, myšlenky, zkušenosti je nezajímají. V průběhu práce se ukázalo, že stejná situace v práci a komunikaci.

Pokusme se tento mechanismus odhalit a ukázat, jak se tvoří. Tento mechanismus vzniká v raném dětství, kdy je dítě učeno být pro rodiče pohodlné, ne vytvářet problémy. Emocionální pouto se utváří následovně: pokud jste mi pohodlní - pak dobří, milovaní, nepohodlní - špatní, nemilovaní. Dítě si tedy zvykne zasloužit si lásku paradoxním způsobem: jsem milován pouze tehdy, když se nevyjadřuji, když ne. V budoucnosti se člověk začne stydět za pocity a emocionální projevy a odkáže je na kategorii slabostí.

V takových rodinách jsou rodiče obvykle velmi vytížení (práce, třídění vztahů, budování další rodiny atd.) A dítě, jeho pocity a potřeby zaujímají druhotné místo. Může se to stát jinak, když je dítě neustále omezováno v projevech své individuality, kde leitmotivem jsou takové soudy: „Je to ostuda“, „Nestyďte se za mě“, „Poddejte se druhým“, „Nebuďte nejprve buďte aktivní “,„ Nechoďte tam, kde se vás neptají “… Tento postoj se projevuje, když je rodič z takového vztahu traumatizován a často má podmíněnou (nevědomou) hodnotu být pohodlný. Už od raného dětství je dítěti vštěpováno porozumění, že neukazovat city, ignorovat je, být spokojený s druhým je cesta k úspěchu, úspěchu, lásce. Být dobrým pro každého, neodmítat žádosti, poddat se, vydržet začíná být hodnotou života člověka.

Co se stane dál, když se životní strategie nezmění? Vnitřní rozpor, jehož projev pozorujeme v psychosomatice (nespavost, alergie atd.), Zvýšené úzkosti, agresivitě či nadměrné pasivitě a depresi, je stále akutnější. A tak zmíněná klientka S. cítila potřebu pomoci psychologa, až když se její stav stal nesnesitelným a její hezčí už nebyla hodnocena. S. si uvědomila, že neví, co ve skutečnosti je, co chce, o čem sní. Instance „já“takového člověka je jakoby nerozvinutá až do konce, zamrzla v období traumatu. Člověk si tedy často zvykne na takové formy chování a pocit, že jako člověk není cenný. Tím, že člověk znehodnocuje své pocity a někdy i své aktivity, odsuzuje se k utrpení, které nemá právo říkat. Ne vpravo, protože je to nepohodlné, trapné a nakonec to někomu způsobí nepříjemnosti. Osobnost se tak dostává do „začarovaného kruhu“, ve kterém se ztrácí konstruktivní energie.

Úkolem psychologa je v tomto případě odhalit iluzorní povahu takového „začarovaného kruhu“, konkrétně porozumění mechanismům, které se podílejí na paradoxním přijímání lásky a uznání. Terapie takových klientů by měla být založena na rozvoji „já“, povědomí o roli dětství v životě, práci s traumatickými zážitky, odhalení konvencí hodnot atd. Odhalení sebe sama, uvědomění si vnitřní hodnoty svého „já“Rozvoj reflexe odhalí osobnost a nasměruje ji k seberealizaci.

Kalashnik Ilona