2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41
Pohled do nebe.
Nakoukl jsem do nebe a šel jsem. Mraky, vítr pohání masy vody tam a zpět, myšlenky v mé hlavě, bílý prach vědomí, navlečené na excentrickém tvaru, nemožné, jedinečné, neustále se měnící, vibrující svými vlákny duše, jsem do tohoto oblaku zamilovaný Připomíná mi to moje dětství, pak jsem se nepodíval na oblohu, díval jsem se dopředu, pak dolů a do strany, je děsivé dívat se zpět, tohle bych neudělal, díval bych se do nebe, protože táta vyhrál Nerozumím, podívám -li se mu do očí, krémová zem pod nohama, jílovité suflé a písek promíchaný v dešti, pevná látka, která se nechce vzdát všech šťáv Země, pečlivě je ukládá samo o sobě, filtruje je jako mléko skrz jeho tkáně, ale obloha si je přesto vezme pro sebe, bude se plně pít, bude pokrytá tenkým potem jako kapky potu na čele unavených mužů, těžké dýchání severní vítr, toto hluboké sípání v průduškách hustých lesů, nádech výdechu a tak dále, dokud vám nedojdou síly, spadnete na zem, pokrytí trávou, lehnete si, odpočíváte, brzy nevstanete a když vstaneš - pak nezapomeň postavit se a běžet, běžet rychleji za mrakem, letět letadlem, dívat se skrz tlusté okno jako dívka v sídle, dívat se na obzory na štěstí, zdobit tvář radostí při pohledu na On, protože na to tak dlouho čekal, a není důležité, že ses na něj nikdy neusmála, bude se na tebe usmívat, až odejdeš, znovu po cestě dětství, pošlapaný bosými nohami, ty pocity kontakt s matkou kůží, nohy jsou pohřbeny v měkké hmotě, protože matka vás vždy vezme do vašich vlastních fantazií, a zde jste znovu vzhlédli a vaše nohy, jako v betonu, ztuhly v zemi, nepustí vás dovnitř měkký, díváš se na načechraný vějíř božského dechu, tak nepřístupný a nepolapitelný, ztrácíš se v něm znovu a znovu a jdeš ven do města, v očích lehký opar, vítr v hlavě, země na podrážkách tenisek, a ty už nevíš, co je to dotek, jak a kdy se ti podařilo zapomenout na všechno, vzhlédl, oslepen, vytáhl ruce nahoru k mocným ramenům táty, ucítil tento teplý pohled na levé straně, on mizí ve světlech plynoucího okamžiku, sbohem, sbohem, déšť smývá z tváře barvy léta, odpusť mi, nemohl jsem přijít včas, byly případy, jako vždy, naléhavé, ne, všechno si pamatuji „Počkej ještě chvilku, zmáčkne se mi v hrudi, voní tak žhavě, tvůj zážitek, stále velmi mladý a naivní, visí jako rampouch ze střechy budoucího mrakodrapu na předměstí, kape, elementární forma kape, prosakuje do tvého rukáv, se nalije do sklenice jako průhledná silná kapalina a veškerý život v tomto hojném množství se shromažďuje v nejchudším možném obrazu pohody, přeskočte tento rámeček, vaše oči jsou napjaté, otřete je rukou, takhle, ano „Všechno je v pořádku, spi, bylo to dlouhé století, bohužel pro všechny nebylo dost zlata, zbyly jen diamanty, ale ty už je nezajímají, zatvrzelá láska pod tlakem veřejného mínění je drahá, nicméně všechno ostatní, tati, kde jsi zase, proč, nevěděl jsi, že ti to bylo dáno jedem z vrásčité ruky, je mi to tak líto, že jsi nikdy nezjistil, co vlastně jsem.
