Odletěli Byste?

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

Tento obrázek každému evokuje jejich vlastní asociace. Jedna věc je jasná: „Nedej bože, aby byl ve stavu volby!“Ale ironií osudu je, že tuto volbu musíme v té či oné míře dělat pořád. Někdo tuto metaforu vnáší do vztahů s přáteli, v pracovním týmu, někdo do partnerství. Tento obrázek jsem si pamatoval v souvislosti se studiem vztahů rodičů a dětí. Když se podíváme na dva holuby, každý má ambivalentní pocit. A provokativní věta: „Odletěli byste?“- obecně vás přivádí do strnulosti. Jako ten plakát, otištěný v podkortexu od dětství: „Přihlásil jsi se jako dobrovolník?“

A pak začíná vnitřní házení. „Samozřejmě, nebudu létat! Budu tam!“Ale někde tiše v hlubinách mé duše se objeví tenký malý hlas: „Nebo snad může létat? Je škoda odmítnout takovou příležitost roztáhnout křídla a vyletět trochu výš, vidět svět v celé jeho slávě, nadechnout se hluboce vzduch a zkus to cítit, Štěstí! Ale co řeknou? lidi? A jak žít s přijatým rozhodnutím, ať už je jakékoli?"

Jako dcera i matka dvou dospělých dětí nyní jasně chápu pocity obou postav.

Jako matka chápu potřebu nechat děti volně létat, svěřit jim vlastní Osud, přestat si dělat starosti a dělat jim starosti svou účastí. Hranici, kterou už nelze překročit, někdy necítíme. Jsou to již dospělé osobnosti a já, stejně jako mnoho matek, stále komunikuji s těmi pětiletými, kteří kdysi moji pomoc tolik potřebovali. A často si musím připomínat, jak je mi teď a jak jsou staré moje děti, že mám svůj vlastní život, vlastní zájmy a vlastní síly pro další pohyb. A nepůjdu ke dnu, pokud se dítě odváží vzlétnout. Mám dost síly na to, abych otevřel svou klec (není na ní žádný zámek, všiml sis?) A letěl mým směrem, k mým horizontům. Navíc, čím rychleji dítě vzlétne, tím dříve se budu muset dostat z vlastní klece. A cítím hrdost, když vidím své děti v nezávislém životě, absolutně připravené činit rozhodnutí a nést za ně odpovědnost. Mým úkolem je podpořit, přijmout jejich volbu a nezasahovat, nedávat hodnocení a rady. Bert Hellinger říká: "Neměli byste si dělat starosti s dospělými dětmi. S tím nepomáháme, ubíráme jim sílu. Věřte jejich osudu!"

Velmi se snažím dodržovat tento princip a rozvíjet důvěru ve svět. Funguje to častěji, ale útoky na rodiče se čas od času stále stávají. Existuje neodolatelná touha držet krok s událostmi a kontrolovat situaci, což ke mně již má nepřímý vztah. Jako včera jsem se například začal obávat, že se můj syn neozval, když se dostal na pracoviště, a já sám jsem se k němu nemohl dostat. Najednou jsem si uvědomil, že místo důvěry a klidného očekávání jsem se začal pokoušet jej najít, čímž jsem potvrdil svou rodičovskou kompetenci a vliv. Když synovi řekli, že jeho matka žádá zavolat zpět, docela oprávněně se urazil a zeptal se mě přímo: „Poslal jsi svého syna do školky? A děláš si starosti, jestli se tam dostal?“)))))) Teď tohle situace vypadá legračně, včera tomu tak opravdu nebylo.

Jako dcera neustále stojím před volbou, zda převzít odpovědnost za svou matku, a pokud ano, v jaké míře. A nejdůležitější otázka zní: proč? Protože jsem si od dětství vytvořil zvyk být matkou své matce? Považujete se za silnějšího, moudřejšího, schopnějšího? Je zcela neopodstatněné věřit, že jí chybí vlastní síla k životu? Rozhodnout se nežít pro sebe, aby to nespadlo? „Mami, já pro tebe zemřu!“- dětinské rozhodnutí učiněné v hlubokém dětství zcela nevědomě, což má na každého neustálý ničivý účinek. Na mě, která čas od času odmítá létat a žít svůj vlastní život, na moji matku, která z mé péče začíná být zcela bezmocná (proč jednat sama, když můžete přesunout odpovědnost na někoho jiného?), Na mé děti, kteří jsou zbaveni obrovského podílu na mé energii, kterou nesměřuji dopředu, ale pláču zpět. Jakmile se rozhodnu zasáhnout do života mé matky, pomáhat jí řešit problémy, se kterými si sama snadno poradí, něco se stane mým dětem. Jako zvon: vraťte se do rodiny, pamatujte si, kdo jste matka. Žebřík spěchá shora dolů! Energie života proudí z rodičů na děti, a ne naopak - to je jeden z nejdůležitějších řádů lásky. Dostali jsme od rodičů tolik, že nikdy nebudeme schopni splácet. Proto bychom měli život a energii přenášet dále na naše děti, dávat jim možnost létat, a ne se k nám připoutat jen proto, že je to tak přikázáno zákony svědomí. To vůbec neznamená přestat pomáhat rodičům, znamená to nezničit si život, vybrat si nejprve sebe, své hnutí. Poskytněte svou pomoc rodičům z přebytku, a ne z potřeby udržovat rovnováhu mezi buňkami.

A tady jde opět o důvěru ve svět, v osud vašich rodičů. O možnosti žít plnohodnotný život, prožívat štěstí bez příměsi hořkosti a viny za svůj vlastní let.