NESUICIDÁLNÍ ZRANĚNÍ U DOSPĚLÝCH

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

Sebepoškozující chování je koncept, který popisuje širokou škálu akcí spojených s úmyslným fyzickým poškozením vlastního těla. Mezi takové akce patří řezání, bít do těla, popáleniny, píchání ostrými předměty, škrábání kůže atd.

Sebepoškozování v dospívání je určeno kombinací psychologických, sociálních, kulturních a biologických faktorů. Nedávno bylo sebepoškozování považováno za příznaky svědčící o psychopatologických poruchách, ale dnes je známo, že významné procento dospívajících, kteří se dopouštějí škodlivých činů zaměřených na sebe, nemusí nutně splňovat kritéria pro jednu nebo jinou duševní poruchu. Toto chování je vhodnější chápat spíše funkčně než jako samostatnou diagnózu.

Sebepoškozování v mnoha případech naznačuje psychické problémy. V adolescentním období života se objevují nové metody ovládání a řízení vlastního chování, transformují se nové způsoby ovlivňování chování ostatních lidí, sféra určování osobních hranic a utváření obrazu sebe sama.

Identita v dospívání je utvářena na základě integrace představ o sobě, světě a těch sociálních rolích, jejichž prostřednictvím probíhá sociální asimilace jedince. Během tohoto období jsou pozorovány charakteristiky „zmatené identity“, které, když jsou vystaveny nepříznivým podmínkám, se mohou transformovat na „difúzní identitu“, tj. identita je neuspořádaná, vágní, s nedostatkem stabilního vnitřního obsahu, jejímž hlavním problémem je neschopnost spojit a udržet pohromadě její různé části, což je charakteristické pro hraniční úroveň organizace.

Během dospívání dochází k významným transformacím, které ovlivňují jak obraz sebe sama, tak způsob, jakým vás ostatní lidé vnímají. Dospívání je doba extrémů, která může zahrnovat nejen vzpurné tendence, ale také sebezničující tendence při hledání identity. Existují návrhy, že bolest má něco společného se sebepoznáním, utvářením identity. Svým způsobem lze praktikování sebepoškozování dospívajících chápat také jako pokus o poznání sebe sama (může sem patřit i metody úpravy těla sankcionované společností - tetování, piercing atd.). Sebepoškozování poskytuje dospívajícímu určitou přechodnou identitu. Jak se osobnost vyvíjí, tato praxe ztrácí svou funkci a smysl.

Dospívající, kteří mají potíže se samoregulací svých emočních stavů a nemají přístup k dospělému, který by plnil funkci „kontejneru“, který pomůže přežít nekontrolovatelné, děsivé, nesrozumitelné stavy (obsažené), proto tyto zážitky dává (formou subjektivních identifikací) matce, která je přijme a vrátí dítě zpět pro něj přijatelnější a snášenlivější formou; postupem času dítě získá schopnost samostatně plnit funkci kontejneru) jsou nuceni uchýlit se k sebepoškozování jako k jedinému dostupnému prostředku pro uklidnění. Obtíže samoregulace v tomto věku spočívají v jejich impulzivitě, úzkosti, problémech sebeúcty a zvládání emocí.

Vědci považují sebepoškozování za destruktivní způsob emoční regulace a hledají souvislosti mezi emoční blízkostí a frekvencí sebepoškozování. Zúžený repertoár emoční regulace je spojen se zneužíváním v dětství a dospíváním a sebepoškozováním. Dospívající, kteří provádějí akty sebepoškozování, mají k dispozici malý arzenál metod emoční regulace a nejsou si dostatečně vědomi svých emocí.

Nes sebevražedné chování lze tedy označit za bolestivou formu svépomoci. Hlavním účelem sebepoškozujícího chování je regulace emočních stavů a zvládání úzkostných myšlenek. Nes sebevražedná zranění nejčastěji fungují dočasně a používají se ke zmírnění nesnesitelných negativních zážitků, jako je stud, vina, úzkost, frustrace, pocit „mrtvosti“a způsob, jak zažít realitu (boj s odosobněním, disociací) a regulaci sexuality. Sebepoškozujícím činům předcházejí intenzivní negativní emoce a tyto činy vedou dospívající ke snížení negativních emocí i klidu. V některých případech je sebepoškozování ve službě získání pocitu kontroly a také zastavení disociativních zkušeností. Někteří dospívající uvádějí, že tyto činy fungují jako forma vlastního trestu za selhání a omyly. Kromě toho mohou nesamovražedná zranění plnit mnoho dalších funkcí, jako je snaha ovlivňovat ostatní, přitahovat pozornost, potvrzovat realitu bolesti (rány, řezy jako důkaz, že emoce jsou skutečné).