2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41
Terapeut se stává pro klienta
ten "dobrý rodič"
což mu umožňuje tlačit
hranice jejich „svlečeného sebeobrazu“.
Dlouho jsem o tom chtěl psát!
Informace obsažené v článku splňují všechny požadavky na důvěrnost.
Příběh mého klienta Pavla je v tématech mých ostatních klientů tak typický a tak běžný, že jsem se rozhodl na základě toho napsat článek o tomto druhu terapie. Možná v sobě čtenář-uživatel najdete podobnosti s popsanou postavou a vy, profesionální čtenář, si z mého článku něco vezmete do své práce.
Dvaatřicetiletý muž požádal o terapii, je ženatý a má děti. Na prvním setkání hovořil o sociální plachosti, o závislosti na názorech druhých, o obtížnosti jejich odmítání, o touze být dobrý a touze vyřešit všechny situace mírumilovně. (Tomuto postoji říkám kočka Leopold). Řekl, že by se s tím dalo smířit, pokud by ve vztazích s blízkými (rodinou) pravidelně nedocházelo k nekontrolovatelným výbuchům agrese, načež se obviňoval a hanbil. A taky jsem měl ze sebe strach. Navíc ty nepříjemné a ostudné situace, ve kterých se nemohl ukázat jako muž - chyběla mu odvaha, sebevědomí, pevnost, jasnost …
Ve své terapeutické práci vycházím z axiomu, že člověk je výsledkem všech jeho předchozích zkušeností. Obzvláště důležitá je jeho raná zkušenost se vztahy s blízkými, která se následně reprodukuje v dnešním životě. Zde je položeno a formováno základní sebepřijetí. A rodič, který sám není schopen sebepřijetí, se ukáže, že není schopen přijmout ani své dítě.
Právě v těchto raných vztazích jsou zaznamenány základní programy, které vládnou člověku po celý jeho dospělý život. A ne každému se následně podaří je zrevidovat a přizpůsobit je neustále se měnící realitě života. Většina lidí zůstává v těchto pastových programech, jakési psychologické matici, která zbavuje život možnosti volby. Trvale reprodukují všechny své dobře zavedené staré vzorce interakce s ostatními lidmi a světem jako celkem. (Hodně jsem o tomto jevu napsal ve své knize „Úskalí života: Existuje východisko!“)
Z tohoto důvodu studuji s velkým zájmem a pozorností předchozí zkušenost klienta, která se ukazuje být vtištěna do jeho obrazu Já, obrazu toho druhého a obrazu světa. V Pavlově příběhu na mě zapůsobil jeho dětský rodinný příběh Hovínko hovínko.
Pavel byl jediným dítětem v rodině. Jeho matka, soudě podle jeho popisu, byla ovládající a úzkostlivá a jeho otec byl hnaný a slabý. Matka kvůli vysoké úzkosti nemohla připustit projev dětské spontánnosti a emocionality u dítěte. Otec se v této situaci ukázal být pasivním svědkem toho, co se děje. Protože byl slabý, nedokázal potlačit úzkost své manželky ani podpořit svého syna v pokusech objevit své já. To není překvapující: otec, který má problémy s vlastní mužností, nemůže svého syna vyživovat maskulinitou.
V takových rodinných systémech matka, která není podporována svým manželem, není schopna se vyrovnat se svou úzkostí, a aby se s tím nějak vyrovnala, začne dítě intenzivně ovládat. Neschopnost spoléhat se na manžela ve výchově vede k tomu, že se matka začíná spoléhat na sociální normy - co je dobré, co špatné. Výsledkem je, že všechny živé, spontánní projevy dítěte jsou obvykle nemilosrdně obřezány.
To byl také případ v Paulově rodině. V těch minutách, kdy jím prorazil jakýsi emocionální impuls a choval se jako obyčejné živé dítě - neposlušné, aktivní, přímé - byl obviněn a zahanben, přičemž mu říkal pašská hovínka.
Tak tomu bylo po celé Pavlovo dětství a postupně z Pašechka-hovna nic nezbylo. Pod vlivem neustálé „psychologické obřízky“musel hluboko v hloubi své osobnosti skrývat tuto „idovskou“, spontánní, živou část, přičemž ostatním zbyla jen subpersonalita Pašechky - pohodlného, poslušného a příkladného chlapce. Jeho dospívání a roky studia na univerzitě tedy proběhly bez povšimnutí a bez problémů pro jeho okolí.
A všechno by bylo v pořádku, ale pouze v dospělém rodinném životě Pavla byla objevena řada výše uvedených problémů, s nimiž přišel na terapii.
Co jsou tito lidé za psychickou obřízku rodičů?
Nakreslím jejich generalizovaný psychologický portrét.
Jsou častěji poslušní, pohodlní, hypersociální. Mají bohaté zkušenosti s tím, že jsou dobrým dítětem, a tento obraz si nadále nosí i v dospělosti. Jsou se zvýšeným pocitem viny, odpovědnosti, sociálně bázliví, závislí na názorech druhých. Někdy apatičtí, se slabou vůlí, nebo naopak překompenzovaní. Často na sebe nejsou citliví, s vysokou mírou násilí. Často při kontaktu s nimi existuje pocit lidí bez tyče nebo lidí se zlomeným hřebenem. To je zvláště patrné u mužů. Pravidelně mají výbuchy agrese, po nichž následují intenzivní pocity viny a studu. K agresi ale mají negativní vztah, drží se hesla: „Lidi, pojďme žít společně!“
Jak se tvoří lidé tohoto typu?
Oni jsou vyrůstat v rodinách s úzkostlivými rodiči, kteří nejsou schopni odolat vysoké úrovni emocí dítěte, zejména agresi. Ale nejen agresi. (Viz článek Nechte své dítě být …) Rodiče s nízkým sebepřijetím. Rodiče, kteří jsou přísně orientovaní na sociální normy. Rodiče, kteří si nemohou připustit a všemožně se skrývají před ostatními, a často i před sebou, svými vlastními „hovínkovými částmi“.
A „hovínko“může být různé - škodlivé, smutné, hysterické, rozmarné, zlobivé, bolavé, tvrdohlavé …
„Poop“je testem dítěte na hranicích jeho lásky rodičem.
A v závislosti na odpovědích na tyto otázky si dítě buduje vlastní hranice pro přijetí svého I. Ti z rodičů, kteří svému dítěti vytyčují velmi blízké hranice, já, jako zahradník, odříznu od dítěte vše, co je nadbytečné.
Rodiče mají řadu pedagogických technik, které jim umožňují neutralizovat hovínko. Tady jsou některé z nich:
Vůbec nejsem pro rodičovskou toleranci. Extrémy nejsou dobré, a to ani ve vzdělávání. Spíše chci upozornit na případy nadměrného úsilí rodičů vytvořit z dítěte pohodlnou poslušnou panenku.
Po absolvování takovéto výcvikové školy již dítě v budoucnu nepotřebuje přísné supervizory. Když vyrostl, sám začíná šířit hnilobu, odsuzovat, vyčítat, devalvovat, obviňovat, stud … Ve struktuře své osobnosti je pevně usazen přísný vnitřní rodič, který to všechno dělá sám. Dělá si ostudu, obviňuje se, karhá se … (článek Sám rodič) To mu však nestačí. Takoví lidé hledají a nacházejí takové partnery, kteří tyto represivní funkce rádi přebírají. Jeho očekávání v „trestu-obřízce“se promítají ven a tato role nejčastěji připadá jeho partnerovi.
Nepřijatelnými „částmi hovínka“jsou však ty zdroje, ten potenciál, ta energie, kterou člověk nemůže využít. A pak musíte své „hovínko“skrýt, schovat před ostatními i před sebou. A to samo o sobě vyžaduje spoustu energie. Energie skrytá v „hovínku“se stává člověkem nekontrolovatelným. A periodicky proráží nekontrolovatelně, nekontrolovatelně, mimo čas a ještě děsivěji.
Jako muže je pro mě obzvláště smutné pozorovat, když rodiče v chlapci „škrtí“jeho agresivní část. Pro muže je jeho agrese nesmírně důležitá. To je ochrana jeho životních hodnot, myšlenek a ochrana jeho blízkých a schopnost stanovovat cíle, dosahovat je, soutěžit a bránit své hodnoty. To je schopnost být živitelem rodiny, zajistit životní podmínky pro své blízké. A je toho mnohem víc, k čemuž „muž“potřebuje energii agrese!
Terapie
Obecná terapeutická strategie s popsaným klientem je reanimace a aktivace „hovínkové části“. Každý má svůj vlastní a někdo má celý seznam!
A všechny je třeba nejprve objevit, poznat je, najít v nich obsažený zdroj a následně rozpoznat, přijmout a milovat. Nebo alespoň přiznat a přijmout.
Je velmi obtížné prorazit v terapii, abyste přijali své odmítnuté části. Devalvující, neakceptující rodič (jak jsem psal výše) se stává vnitřním rodičem a je promítán na další blízké. V důsledku toho je pro člověka nemožné přijmout pozitivní informace o sobě. Lidem, kteří chválí, podporují, si všimnou, že jednají s nedůvěrou, připisují jim různé sobecké motivy - Pokud chválí, pak něco chce! Všechny pokusy o podporu, pochvalu, pozitivní reakce, včetně terapeutických, klient neasimiluje (nepřivlastňuje si). Klient skončí v past odmítnutí a paradoxně si začne jako partnery vybírat ty předměty, s nimiž se ukáže, že je pro něj nemožné bezpodmínečné přijetí dokončit nevyřešený problém dítěte.
Nalezení a přijetí svého „hovínka“v sobě je dlouhý a obtížný proces. V terapii se terapeut stává pro klienta „dobrým rodičem“, který mu umožňuje posouvat hranice jeho „sníženého obrazu o sobě“. Často klienti, kteří dostali povolení od terapeuta k příležitosti být takto, jsou překvapeni: „Co je to možné?“
A při léčbě takových případů bude terapeut potřebovat své schopnosti, aby s „vším lidským v člověku“zacházel s přijetím, respektem, obdivem a láskou, včetně jeho „hovínka“, bude pro terapeuta užitečné. Právě tento postoj k člověku se uzdravuje. A vše ostatní je otázkou techniky a času.
Miluj se! A zbytek to dožene.
Skype konzultace a dohled - přihlášení Gennady.maleychuk
