2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41
Nelidskost.
Protírám si oči stále intenzivněji, toto černé světlo do mě kouše, proniká, raní, zatěžuje mě svým neustálým vyzváněním neviditelného zlata protijedoucích světlometů, řítilo se kolem a protijedoucí pohled zůstal planoucí, žlutý, hnědý, Černá. Zavírám oči, dívám se do sebe a pevně si mnu prsty, abych zavřel vchod, aby mě žádný obraz neopustil bez jeho zobrazení. Stále více tlačím na oči, čím dál víc cítím zaoblení očních bulv, jako vejce se valím na talíři, není tu skřípání, je sotva znatelná pružnost mé vůle, bolesti a světla, a zlato, které nesvítí, ale hoří mi v hlavě, v opačném směru, v opačném směru. Prsty tlačím oči dovnitř, jako bych stiskl tlačítko, které spouští film, na druhé straně krabice na mě čekají jasné obrazy, tlak narůstá, dívám se dovnitř a vidím jen sebe.
Různorodý a mimořádný, můj pohled na sebe poutá moji představivost, nedám si příležitost přijít s tímto románem pro sebe, jen čisté vidění, jen prosté vnímání, jen já. Kdo jsem, kdo se objeví před sebou, podívám se do sebe, co tam uvidím upínat vchod prsty? Světlomety auta, stíny, stíny, je jich tolik, všechno je tak rozmazané, a to je nezapomenutelný pocit strašného odloučení, jako bych se bál své vnitřní podstaty, která je stejně nelidská jako já člověk navenek. Viskózní masa zážitků, uzamčená v lebce, rozpadající se po částech, reakce, tiky, svědění, křeče, křeče a bolest, tak pálivá, až nevolnost, pulzující a tak pomalu rostoucí, jako by vám dával dálkový ovladač, a sám na to tleskám, postupně zvyšuji úroveň bolesti. Strach, znechucení, hněv, závist, zoufalství, a to vše vůči neskutečně vášnivým chabostům v šatech naprosté lhostejnosti, vůči svým vlastním pocitům, vůči sobě samému, vnitřní stěny jsou natřeny černou barvou, to vše absorbuje, rozpouští se ve své olejové základně, činí je nehybnými a vše mrzne, mrzne, lepí se a špiní, schne, loupe se, odpadává a mění se v prach.
Jasné elektrické oblouky v mé vizi, vidím tyto záblesky, jsou tak skutečné, tyto blesky v mém vnitřním světě, lijící deště potu a slzy padají, hrom hněvu hřmí, bouře zuří a já nejsem v spěch, jsem s tím v pohodě, nejsem, cítím síly větru, tento duch neproudí mou duší, jsem pro tento metaforický stařec naprosto efektivní, moje duše je vyrobena z černé slitiny přivezené ze vzdáleného vesmíru „Po miliardy let byl tento černý obelisk zmrazen ve vesmíru a nyní stojí pod blesky v opačném směru, troubí, brousí brzdy, zlaté světlomety, ne, ne, to není ono. Dívám se hlouběji, že za tím vším, že mi tato odysea dokáže odhalit, co tam hledám, studené prsty silněji tlačí na poddajná jablka očí, více, intenzivněji, třou se ve významech, vhánějí je přímo do mozek, zlato světla, černé stěny, skřípání brzdových zubů a bolest, bolest, nevolnost, všechno pochází z mých hlubin, všechno mě naplňuje pomalu, tak sadisticky, prst mlaskne na dálkové ovládání a zvyšuje intenzitu bolest. Co to ve mně probouzí?
Obrovská hustota zabalených pocitů se spojila v jednu necitlivost. Je jich tolik, jsou tak odlišní a já jsem jeden. Tak triviální, tak zvláštní, nechávám vchod zavřený, vyvíjím tlak na viditelné prvky vnímání a všechno mě to bolí a bolí, a přitom jsem uprostřed prázdného prostoru své neprůchodné, neomezené prázdnoty. Proč potřebujete zažít takovou bolest, když v ní nic není? Tak zábavné, tak smutné.
Tak nelidské.
Být osobou ve svých sekrecích, naplňovat je nesmyslnou prázdnotou a přitom zůstat sami sebou, rozhodně geolakační, relativně a absolutně, pod tlakem, bezpodmínečně a stále lhostejní k sobě.
Můžu v sobě křičet, jak chci, nikdo mě nikdy neuslyší. Nejsou tam žádní lidé. Existuje zóna nelidskosti.
