Od Vzteku A Nenávisti K Podráždění, Vzteku A Vzteku

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

Navenek je vztek velmi silným afektem, jehož pozorování projevu vyvolává u účastníků kontaktu fantazii jeho ničivosti. Vztek však slouží funkci, že v rámci splývavého vztahu získáte to, co chcete. Zničení toho druhého a vztah s ním není součástí plánů člověka, který zažívá vztek. Kromě toho je vznik tohoto pocitu možný pouze ve vztahu, který má jedinec zvláštní význam. Tento charakteristický rys vzteku spočívá v samotné etymologii tohoto slova - pochází ze slovanského slovesa „vztek“(zjevně odvozeného od jména pohanského boha Yarila), což v ruštině znamená „vzrušit se, vařit, a také zažehnout milostnou touhu “a v ukrajinštině -„ zbarvit se do purpurova, naštvat se, zářit “. Starověký kořen yar-, ke kterému název Yarila stoupá, znamenal jaro, stejně jako stav lásky a připravenosti plodit potomstvo. Sloveso „vztek“v některých dialektech ruského jazyka znamená „chtíč, rozrušený stav během říje u zvířat“a v některých ukrajinských dialektech - „vášeň, zápal, milostná připravenost“[5, 9].

Navzdory skutečnosti, že zvenčí projev vzteku často vypadá hrozivě, neslouží k zničení objektu. To je rozdíl mezi popsaným afektem a například nenávistí zaměřenou na zničení předmětu v poli. Nenávist se také jeví jako fenomén fúze, ale na rozdíl od vzteku neznamená nutnost připoutanosti. Zkušenost jedince se vztekem nebo nenávistí ho odsoudí k nemožnosti organizovat kontakt s okolím, ponořit se hlouběji do soutoku, což zase při sebemenší frustraci podporuje proces vzniku a eskalace vzteku nebo nenávisti.

Je však třeba poznamenat, že vztek slouží evolučnímu (ve fylogenetickém smyslu lidského vývoje jako biologického druhu) a ontogeneticky významnému pokusu realizovat nejranější touhy jednotlivce, což značí frustraci životních potřeb. Regulace vztahů jednotlivce v poli organismus-prostředí prostřednictvím zkušenosti vzteku se ukazuje jako důležitá ve fázi, kdy ještě nebyly vytvořeny zralejší mentální mechanismy. Tendence izolovat vztek jako jediný dostupný mechanismus pro regulaci vztahů v této oblasti u dospělých je ukazatelem vlastních poruch, představujících ontogenetickou a fylogenetickou regresi.

Podráždění, hněv, hněv představují pozdější, a tedy zralejší, jak v ontogenetickém, tak ve fylogenetickém smyslu, pokus regulovat proces kontaktu v poli. Na rozdíl od výše popsaných způsobů řešení agrese jsou tyto emoční jevy zaměřeny nikoli na udržování symbiotických vztahů, ale na udržování hranice kontaktu jedince s okolím. Podráždění je první předběžný pokus o signalizaci pokračujícího narušení hranice kontaktu nebo zmaření některých potřeb. Hněv plní stejný úkol, liší se pouze intenzitou projevu a mírou připravenosti k akci [2]. Hněv zase funguje jako reakce na situaci ohrožení. Popsaná sekvence odpovídá kreativní adaptaci, ve které podráždění, hněv a vztek jsou markery narušení hranice kontaktu nebo frustrace jakékoli potřeby. Zároveň je síla vznikajícího afektu u jedince derivátem stupně agresivity ve vztahu k jeho hranicím nebo důležitosti frustrované potřeby.

Navzdory skutečnosti, že tyto pocity plní adaptivní funkci, kreativně organizující kontakt jednotlivce v terénu, mohou mít také roli v etiologii poruch kreativní úpravy. Jedinec tak může ztratit citlivost na agresi ze strany okolí a v důsledku toho se stane necitlivým na své projevy agresivity [3]. V tomto případě může být kontakt s nově vznikajícími zážitky přerušen projekcí (formující se strach), retroflexí (ve formě například astenie), výchylkou (například v podobě nadměrné touhy potěšit nebo potěšit ostatní) atd. Nebo se jednotlivec může ukázat jako necitlivý k prvním známkám vznikající agrese, uvědomuje si to pouze ve formě nadměrné reakce silného hněvu, která díky své náhlosti může zničit kontakt a někdy i vztahy.

Když si všimneme rysů psychoterapie, které odpovídají popsané fenomenologii, je třeba věnovat pozornost rozdílům v terapeutických přístupech v situacích určených přítomností vzteku a hněvu na jedné straně a zralejší agresí - podrážděním, hněvem a hněvem, na druhý [4]. V prvním případě klienti potřebují bezpečný kontejner pro silné afekty, postrádající předchozí životní zkušenosti, aby více či méně bezpečně pojali vztek a nenávist. Agresivita se v tomto případě může vyvinout do zralejších kontaktních forem pouze v důsledku přesvědčení (vyplývajícího z účinného omezení), že jejich silné vlivy jsou tolerovatelné jak pro terapeuta, tak pro ně samotné. V druhém případě by se terapeutické strategie měly zaměřit na udržení funkce regulace hranice kontaktu, ke které jsou emoční reakce hněvu, podráždění a hněvu navrženy. Jedním z terapeutických úkolů je tedy například obnovit klientovu citlivost na agresi, vlastní i okolní. V případě, že je vztek jedinou možnou formou projevu agrese, je terapeutické obnovit schopnost kalibrovat podráždění a vztek, které před tím vznikly.