Jak školní Známky Ovlivňují Sebevědomí Dítěte A Rozvoj Jeho Osobního Potenciálu

Video: Jak školní Známky Ovlivňují Sebevědomí Dítěte A Rozvoj Jeho Osobního Potenciálu

Video: Jak školní Známky Ovlivňují Sebevědomí Dítěte A Rozvoj Jeho Osobního Potenciálu
Video: 3 TIPY pro zvýšení SEBEVĚDOMÍ! 2024, Smět
Jak školní Známky Ovlivňují Sebevědomí Dítěte A Rozvoj Jeho Osobního Potenciálu
Jak školní Známky Ovlivňují Sebevědomí Dítěte A Rozvoj Jeho Osobního Potenciálu
Anonim

Dítě se učí hodnotit sebe od raného dětství …

Nejprve rodiče, pedagogové, učitelé, potom, až dítě vyroste, - vedoucí a … obecně všichni ti, kteří potřebují a jsou ziskoví, v tom či onom smyslu.

Hodnocení je podle mě dosti manipulativní. Vytváří a rozvíjí konstruktivní i destruktivní konkurenci.

Ale to je do určité míry povaha vnějšího hodnocení a existuje také osobní vztah člověka k sobě samému, jak si váží a hodnotí sám sebe …

Vlastní hodnota je vnitřní osobnostní fenomén, pozitivní spojení člověka s jeho osobností, osobním zdrojem a potenciálem.

Vlastní hodnota, jak ji vidím, je velmi silnou osobní oporou a pomocí sobě v různých obtížných životních situacích, schopností vážit si sebe a své individuality. Je to jako pozitivní a přátelské „ahoj“od „vnitřního dítěte“k dospělému a již psychologicky dospělému dospělému.

Jaké faktory mohou ovlivnit utváření vlastní hodnoty dítěte?

Zpočátku se dítě učí hodnotit sebe sama, a to především prostřednictvím názorů lidí jemu blízkých a svého okolí. Kde se to hodnotí? Doma, v dětských a vzdělávacích institucích.

Například ve škole se to děje přímo prostřednictvím „známek“.

Je zřejmé, že každá vzdělávací kultura a systém má svá vlastní kritéria pro hodnocení úspěchu studentů.

Na základě svých životních pozorování, profesních, osobních a rodičovských zkušeností se chci zamyslet nad otázkou - jakou roli hrají „hodnocení“na osobním postoji dítěte k sobě samému?

Jak je to obecně propojené? A jak tento jev ovlivňuje budoucí život dospělého.

A vztah je podle mě nejpřímější a nejpřímější. Pokud je dítě učeno důvěřovat a uctivě zacházet s názory dospělých autoritativních lidí (učitelů), pak vše, co mu řekne, je pro něj obecně pravdivé. A téměř konečná pravda …

Mnoho rodičů, kteří jsou v psychologickém spojení se svými dětmi, proto velmi ostře reagují na hodnocení svých dětí externími osobami, zejména učiteli a pedagogy …

A neberou v úvahu skutečnost, že je hodnocen určitý plátek znalostí a dovedností, a ne všechny intelektuální schopnosti a dovednosti dítěte. A v žádném případě - ne osobnost samotného dítěte.

Existuje však pocit, že „dobré“a „špatné“jsou jakési klišé, které jsou na dítě kladeny. Nyní je dobrý nebo špatný, podle toho, jaké označení dostal od pedagoga / učitele …

Stává se, že rodiče přijdou po rodičovských schůzkách „vypracovaní na hranici možností“… Aniž by zjišťovali detaily dítěte, zbožně věřili v názor učitelů, začali „plně“vzdělávat a morálně „nakopávat“své „ smolné „děti: nadávají, bijí, trestají, volají, ponižují …

A přitom sami velmi akutně prožívají svůj stav „špatného“rodiče, protože i oni byli takto podle svých představ hodnoceni negativně. Proto jsou přímo vinni za to, že dítě není úspěšné, pokud jde o školní kritéria a ukazatele …

Uplyne nějaký čas … a „neúspěšní“studenti začínají ztrácet motivaci ke studiu, přestává je studium zajímat a někdy panuje obecný strach z „známek“(neurotické tendence).

Za negativní hodnocení budou rodiči skutečně nadáváni a přísně trestáni a připraveni o příjemné věci, činnosti a potěšení …

Nejdůležitější je, že je narušeno něco cenného ve vztazích rodič-dítě: důvěra, respekt, vzájemné porozumění … Dítě má nedostatek důvěry v sebe a svou sílu.

Také přístup k učitelům se následně nemění k lepšímu …

Nejde v zásadě ani o obdržené hodnocení, ale o postoj, který k němu rodiče, učitelé a vrstevníci obývají. A to v souhrnu zanechává otisk na reakci samotného studenta.

Ačkoli prakticky každý učitel ví, že pokud je dítě „zapáleno“zevnitř, nasměrováno a zajímá se o předmět, pak student „přenese hory“… V tomto případě je žádoucí - přímé a nepřímé vedení, přítomnost a dohled učitele, samozřejmě. Důležité jsou samozřejmě i schopnosti dítěte …

Tak co, vůbec nereagovat na školní známky?

Reagovat, samozřejmě, ale s dostatečnou trpělivostí a pochopením, že hodnocení v tomto duchu je spíše subjektivní faktor a nemá nic společného s jedinečnou osobností dítěte … A možná dokonce ani s jeho budoucími potenciálními příležitostmi v životě.

Známky mohou a dokonce by měly být s dítětem prodiskutovány, ale s cílem napravit jeho postoj k vyučovacímu předmětu. Stejně jako výzkum, jakým směrem se vyplatí pohybovat se v procesu učení obecně a zejména v osobním rozvoji vašeho dítěte.

Jakákoli „hodnocení“lze obecně považovat za podnět k osobnímu růstu a úspěchům … A reagovat na ně jako na konstruktivní kritiku.

Učitele lze také chápat svým způsobem, protože to je jejich práce a jsou to skuteční lidé … Mají své vlastní vůdce, kteří vyžadují podávání zpráv o účinnosti procesu učení a pozitivních výsledcích, tj. opět - různá „hodnocení“… Z čehož někdy vznikají takříkajíc hry příkladného úspěchu …

Ale kvalitativní aspekt tohoto orientačního problému často trpí psychologickým faktorem. Někdy právě za snahou o úspěšné ukazatele nevidí a nevnímají skutečné potřeby studentů.

A v této době je ve vzdělávacím týmu ve třídě negativní emoční pozadí, nezdravá konkurence (rivalita), šklebící se, neuctivý a závistivý přístup k úspěšnějším studentům …

Děti si zase mohou vytvořit odpovídající negativní postoj ke vzdělávacímu procesu a vzdělávací instituci jako celku. Sebeúcta dítěte klesá, objevují se neurotické problémy: zvýšená úzkost, onychofagie (kousání nehtů), poruchy spánku, depresivní stavy, závislost na počítači, různé druhy strachu a tiků …

Pro děti je kromě i kladných hodnocení důležité mít ve škole emočně příjemné prostředí. Tam se učí komunikovat se svým vlastním druhem, spolupracovat, bránit se a obecně rozvíjet svou emoční inteligenci a nejen získávat vzdělávací znalosti. Což v reálném životě vůbec není fakt, že se všechno bude hodit …

Škola je v podstatě odrazovým můstkem k nalezení sebe sama jako dítěte a porozumění svým osobním schopnostem v budoucnosti … Toto je rozvoj především jeho schopností, zrod a odhalení vnitřního tvůrčího potenciálu.

Zde je na místě, myslím, připomenout individuální přístup, pokud možno ke každému studentovi …

Ve škole se student „učí učit“, získává znalosti a dovednosti, které mu pomohou v jeho další životní realizaci. A od učitelů, obecně a také samozřejmě od rodičů, na tomto problému hodně závisí.

Ať už chce člověk dále zkoumat a poznávat tento svět, nebo dosáhl určitého psychologického věku ve svém osobním rozvoji, zastaví se, protože najednou mu byla vštěpována nechuť k učení a kognitivním procesům …

Hodnocení ve škole pro všechny studenty potenciálně nemůže být samozřejmě stejné.

Pokud se jedná o základní školu, pak nemá cenu hodnotit děti příliš přísně a negativně, kromě chválení jejich píle a udržování zájmu o ně a chuti učit se a nejlépe hravou formou.

Na střední nebo vysoké škole je hodnocení nezbytné, ale pouze za účelem pomoci a za účelem stimulace studenta (pokud ho to zajímá) k hlubšímu studiu vzdělávacího materiálu a rozvoji jeho schopností a potenciálu.

Ale to už jsou otázky blíže k profesnímu sebeurčení školáků … I když si myslím, že ve vyšších ročnících, a pokud možno od těch středních, by měl být kladen větší důraz na odborné vedení studentů.

Potom bude možná mezi studenty větší touha a touha studovat hlouběji školní znalosti pro sebe a využít je v pozdějším životě, a to nejen pro hodnocení, vnější uznání a sebepotvrzení.

Na závěr bych chtěl apelovat na rodiče: nekritizujte děti za známky a potíže s učením, podporujte v nich i sebemenší zájem o poznávání a poznávání světa obecně! Navíc bez ohledu na jejich věk …:)

Koneckonců, každé dítě je jedinečnou osobností s vlastními individuálními a jedinečnými vlastnostmi, které má svůj vlastní neocenitelný osobní zdroj a potenciál.

A do značné míry to závisí na jeho bezprostředním prostředí - zda se v budoucnu dokáže seberealizovat a efektivně využívat své osobní schopnosti.

Doporučuje: