Spoluzávislost Vs. Vzájemná Závislost

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

Spoluzávislost a vzájemná závislost. Dva termíny a radikálně odlišný sémantický obsah, ačkoli v obou případech je slovo „závislost“základem slova, kterému se ve vztazích často doporučuje vyhnout. Podívejme se, zda je to skutečné, a která z možností závislosti bude mít pozitivnější vliv na osobnost a vztahy člověka.

První termín, spoluzávislost, vznikl za účelem popisu chování lidí, jejichž rodinný příslušník má nějaký druh závislosti (chemické nebo behaviorální). Takoví lidé jsou obvykle stálými společníky a zachránci závislých, neodcházejí, i když situace ohrožuje jejich zdraví, a celý život je jakoby podřízen životu závislého.

Podíváme -li se na tento jev šířeji, pak závislost jednoho účastníka není předpokladem pro vznik spoluzávislosti. Může se to projevit ve vztazích rodič-dítě, členové rodiny, partneři, dokonce i přátelé. Absenci osobních hranic lze považovat za znak spoluzávislosti: není v ní žádné „já“, pouze „my“(a toto „my“nezdá se, že by dávalo sílu, ale naopak je kreslí), není jasné, co každý z účastníků chce, a těžiště se stále přesouvá na jiného.

Tyto vztahy jsou obvykle velmi emocionální a dramatické. Je v nich málo intimity, ale málokdy se zlomí, protože k rozhodnutí potřebujete cítit sebe a své potřeby a v takovém vztahu je to extrémně obtížné.

Pak by možná stálo za to vyhnout se jakékoli závislosti na partnerovi, protože to přináší jen utrpení? Tento přístup je odvrácenou stranou stejné mince. Navíc v jakémkoli vztahu nějakým způsobem vzniká určitý stupeň závislosti, protože do nich vstupujeme, pokud máme potřebu, kterou nedokážeme uspokojit sami. To znamená, že jsme automaticky závislí na tom, kdo nám ji pomůže uspokojit.

Lze uvažovat o zdravém typu závislosti vzájemná závislostkde každý z účastníků má své vlastní potřeby, touhy, hranice a zdroje, které lze sdílet s partnerem. Nejsou zde žádní „plavčíci“, ale můžete získat pomoc, o kterou požádáte. Zde se pozornost každého z účastníků soustředí především na sebe a odpovědnost, kterou za budování vztahů nesu. Tady „my“je víc než jen součet dvou „já“. Důležitým rozdílem bude také pohodlí účastníků: pokud je v spoluzávislosti mnoho bolestivých zážitků, mnoho bolesti a nepohodlí, pak v vzájemné závislosti mají účastníci více zdrojů a cítí se bezpečněji.

Znamená to, že vzájemná závislost je bez nepříjemných zkušeností? Samozřejmě ne, jsou nedílnou součástí našeho vnitřního života. V konstruktivnějších vztazích se však rozpory řeší přímou diskusí o pocitech a společným hledáním řešení, kdy stejně jako u spoluzávislosti dochází bez dalších kroků ke zlepšení situace k potlačení emocí, vyhýbání se konfliktům nebo prudkým výbuchům pocitů.

To znamená, že se ukazuje, že spoluzávislost vzniká tam, kde dochází k rozmazání hranic každého z účastníků vztahu, vágnosti potřeb, které chceme v těchto vztazích uspokojit, a způsobů interakce. Jakýkoli vztah je do určité míry závislý a důležitějším kritériem bude přesně pocit pohodlí a bezpečí pro každého účastníka tohoto vztahu. V některých případech bude spoluzávislost navíc dočasnou fází vzájemně závislého vztahu (například když je jeden z partnerů nemocný a potřebuje péči). Zároveň může být partner rád, že má možnost starat se o toho druhého s vědomím, že v jiné situaci mu bude poskytnuta stejná pomoc.

A to je pravděpodobně nejdůležitější rozdíl mezi spoluzávislostí a vzájemnou závislostí. V první se jeden z partnerů nemůže na druhého vůbec spolehnout a nemůže bez sebe žít a ve druhém jsou si partneři navzájem oporou v situacích, kdy by si dokázali poradit sami, ale je mnohem snazší udělejte to s partnerem.