Kardiologické Problémy Nebo Odmítání života: Případ Z Psychoterapeutické Praxe

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

34letý muž B. hledal terapii psychosomatických symptomů, které ho obtěžují. Poté, co prošel důkladným lékařským vyšetřením za účelem hledání kardiologické patologie na klinice a obdržel negativní závěr, byl bezradný a požádal o psychoterapeutickou podporu. Terapeutická aplikace se samozřejmě soustředila na stížnosti na fyzickou pohodu a související úzkost

Poměrně vysoká inteligence B. mu však umožnila předpokládat existenci psychogenního spojení v obraze své nemoci. B. však neměl zkušenosti a zvyk mluvit o svých pocitech a touhách, stejně jako si je obecně uvědomovat. B. popsal téměř všechny epizody svého života rovnoměrným negramotným tónem, zatímco obsah jeho příběhu ve mně vyvolával úzkost, strach a soucit s touto osobou. Poté, co brzy přišel o rodiče, se neúspěšně oženil. V rodinném životě čelil neustálému odmítání, a tak většinu času trávil v práci, kde byl velmi úspěšný a dostalo se mu dostatečného uznání. B. neměl žádné blízké přátele, vztahy s kolegy byly spíše chladné a formální. Většina vznikajících osobních reakcí (klient je realizoval zcela výjimečně) ve formě pocitů, tužeb atd. B. ovládal a raději se držel pro sebe. B. také vnímal náš kontakt pouze prizmatem požadovaného terapeutického účinku, připadal jsem mu jen jako „specialista, který mu má možnost pomoci“. Často jsem si připadal jako jakýsi terapeutický aparát, navzdory tomu, že jsem byl velmi emocionálně zapnutý. Moje pokusy umístit jevy vznikající v našem kontaktu ve formě pocitů, tužeb, pozorování B. zpravidla způsobily dvě možné reakce. B. buď úplně ignoroval má slova, nebo byl naštvaný s tím, že mu to nepomohlo jít cestou, jak se zbavit příznaku.

Na jednom ze zasedání jsme se ocitli v zóně diskuse na téma přijetí B. jinými lidmi a také uznání jeho potřeby a důležitosti pro ně. V tu chvíli jsem se živě zajímal o B., což pro něj nezůstalo bez povšimnutí. Po nějaké době se mě B. zeptal, jestli je pro mě opravdu významnou osobou. Odpověděl jsem, že se mi během terapie podařilo se k němu připoutat a že v mém životě zaujímá významné místo. B. řekl, že ho velmi dojalo, že za ty roky se o něj někdo opravdu zajímal, a rozplakal se. A mluvil a plakal, podle mého názoru, ke mně osobně. Poprvé během terapie jsem zcela jasně cítil jeho přítomnost v kontaktu se mnou. To byl významný pokrok v terapii, svým způsobem průlom.

V dalším sezení vypadal B. vystrašeně a dost naštvaně. Řekl, že ho štve, že terapie podle jeho názoru probíhá velmi pomalu (v popsaný okamžik terapie trvala asi 1, 5 měsíce), a také to, že pracuji způsobem, který pro něj není vhodný. Vzhledem k tomu, že to, co řekl, bylo určeno spíše do vzduchu nebo do prostoru kabinetu (takový návrat z úspěchů posledního zasedání se samozřejmě dal předpokládat, protože nová zkušenost, kterou získal v našem kontaktu, nebylo zjevně snadné asimilovat), Navrhl jsem mu, navzdory zjevnému riziku zhoršení našich vztahů, říci tato slova a adresovat je osobně mně. B. na mě promluvil a já jsem znovu pocítil již známý pocit přítomnosti B. v kontaktu, i když to tentokrát nebylo pro nás oba snadné. Požádal jsem, abych se mnou nenechával kontakt a zůstal citlivý na to, co s ním bude dál.

Najednou se B. pocity začaly transformovat - začal mluvit o směsi strachu, že ho můžu opustit nebo odmítnout, a závisti, kterou cítil pro mnoho aspektů mého života. V této fázi rozhovoru se ukázalo, že podráždění je v pozadí. Podpořil jsem B., že má právo na své pocity, včetně závisti, a vyjádřil jsem svou vděčnost za to, že se mnou může své pocity a touhy spojit, navzdory zjevnému strachu a riziku odmítnutí. Je zajímavé, že tím se dynamika našeho kontaktu nezastavila - B. řekl, že při kontaktu se mnou zažil značnou ostudu, přestože jsem evidentně budoval dialog způsobem, který mu byl oporou. Požádal jsem B., aby mi osobně řekl o jeho studu a pečlivě sledoval, co se mu stane a jak se jeho zkušenosti změní. O minutu později B. řekl, že jeho stud se očividně zesílil právě kvůli mé starostlivé a podpůrné pozici, kterou pro něj obvykle považuje za ponižující, a dodal, že cítil touhu zmizet. V tu chvíli jsem cítil B.. Jeho tezi, že muž nemá právo na soucit a péči, jsem potkal překvapením a dokonce i určitým rozhořčením.

Najednou se v poli hanby, které ještě před nedávnem vypadalo toxicky, začaly objevovat bezvýznamné výhonky jiných pocitů: děkuji za to, že s ním zůstávám, jako předtím, i když podle jeho obvyklých výpočtů Měl jsem ho odmítnout a také potěšení z kontaktu, které už dlouho v životě nezažil. Hanba se postupně změnila v rozpaky a přestala mít na kontakt toxický účinek, i když jako dříve zůstala figurou. Požádal jsem B. v této situaci, aby zůstal v kontaktu a zažil tento fenomenologicky nový emocionální koktejl. V tuto chvíli se naše sezení mělo zastavit a rozloučili jsme se s B. Navzdory mým obavám z možného „rollbacku“jako zkušenosti B. se v příštím sezení nevyhnul kontaktu se mnou, byl v něm přítomen zcela otevřeně se svými city a touhami. To naznačovalo, že proces asimilace získaných zkušeností byl zahájen.

Terapie a potíže, s nimiž se potýká, tím samozřejmě nekončí. B., jako dříve, zůstává v terapii a získává z ní mnohem více potěšení a terapeutických zkušeností než před touto epizodou. Kontakt nám otevírá stále více příležitostí, neustále nás překvapuje svou nečekanou rozmanitostí.