2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41
Jak cool je někdy si sednout a něco takového řezat. Pomalu otevřete kanály a hýbejte prsty a očima a přenášejte význam na něco, co unese toto břemeno.
Krása.
Není to tak dávno, co jsem si všiml, že je to krásné. Podívejte se přímo na to, co je, jak mohu, a uvidíte, co vidím. Všimněte si té krásy a nesnažte se ji uchopit, všimněte si a okamžitě ji pusťte, nedržte ji svým houževnatým pohledem. Uvolnit krásu, aby se člověk osvobodil a viděl, jak krásná ve skutečnosti je - nebránit se svobodě druhého vedle mě.
Klid.
Vydechněte ze sebe a pociťte v plicích toto vakuum, které netoleruje prázdnotu a volá vzduch zpět domů. Vzduch je můj vězeň a když se uvolní, cítím v sobě lehkost a prázdnotu. Tento okamžik je ve své hrůze tak úžasný, že ve mně vyvolává pocit klidu, jako by „všechno skončilo, tady je, ticho“, ale něco ve mně vyvolává paniku a moje plíce svou silou nutkání vtrhnou do okolního ticha, naplňuje mě prázdnotou někoho jiného. Jako by můj klid nastal ve chvíli, kdy se zbavuji cizího, který se nestal mým, vydechnu a jsem čistý, jsem prázdný, jsem volný. Nadechněte se a já jsem zase prázdný. Klidně dýchejte, vdechujte, vydechujte.
Hluk.
Zvuky mi říkají, že nejsem sám. V naprostém tichu nacházím celé své já? To je otázka a zní to jako puls v mé hlavě. Někdy chcete, aby bylo všechno tiché, a někdy chcete poslouchat hukot, abyste věděli, že je vše v pořádku. Zvuk je vlna. Vlna nese energii a v tichosti přepínám na něco jiného, co mě živí. V tichosti mohu otevřít svůj tajný motor, tichý výkřik, který odfoukne vše ve vesmíru jako hurikán. Říká mi tento tichý hlas totéž jako zvuk, který slyším? V jejich zvucích slyším něco jiného. Tak zní duše, pro nikoho neslyšitelná, ale tak, že odfoukne střechu.
Vážnost.
Co to vůbec je? Včera to bylo těžké, dnes je to snadné, kam šla váha a kde se vzala ta lehkost? Je těžké mluvit o závažnosti. Cítím to jako něco, co v mém světě cítění neexistuje, tj. když je to pro mě těžké, nemám pocit, že by to pro mě bylo snadné nebo „možné“. Z opaku? Možná. Nemám se čeho chytit, tento koncept drtí, a pokud neexistují žádné sémantické opory v podobě proveditelných pocitů, pak to všechno drtí, ztrácím spojení s objektem. Závažnost je, jako by pasová kontrola byla na hranici významu, pokud není v zobrazení sebe sama vidět jasná fotografie, pak je hranice vědomí uzavřena, závažnost mě zdrtila.
Pila se řeže, zatímco je vedena rukou osoby, která se dívá na strom.
