Strach Z Bolesti A Samoty

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

„Prý bude zítra sněžit.“

Byl jednou jeden muž a měl svůj vlastní zajímavý příběh, se kterým požádal o pomoc. Příběh byl matoucí a trochu mystický, hluboký a zraňující.

Cesty a období stagnace, hluboké myšlenky a povrchní úsudek, krása denního světla a obdivování temnoty noci, vše se prolínalo v životě našeho hrdiny, všechno mělo v jeho životě své místo.

Jednou seděl v kavárně a přemýšlel o tom, proč je tak osamělý a proč ho tolik trápí právě tato samota, co v něm je, co na něm udržuje jeho pozornost, proč je tak těžké se se samotou smířit a pochop, že nikam neskončíme. Za oknem pluly karavany aut a pudink na talíři došel, káva už dávno vychladla. Bylo mnoho myšlenek a všechny se scvrkávaly na totéž. K úzkosti, která ho neúprosně pohlcuje, ve chvílích, kdy nevidí příležitost sdílet svou touhu a smutek se světem. „Co mě tolik znepokojuje?“zeptal se sám sebe. Seděl v kavárně a zíral na jeden bod na zdi, pomyslel si, pokusil se přenést do okamžiku, kdy to všechno začalo, když na něm nedávno znovu ucítil chladný dech prázdnoty a nasával do něj ledový vzduch. Mentálně převracející události minulých dnů byl přenesen do okamžiku začátku, kdy pod impulsem hněvu a vášně bojoval v morálních pochybnostech. Jeho duši zahalil strach a jeho mysl se vzdala hněvu. Neschopnost dokončit úkol, přesněji neochota jej splnit a velká touha získat odměnu kvůli němu. Co nad ním zvítězí: „Chci“nebo „Musím“. Tito dva titáni vykopali v posledních dnech celou jeho duši svými válkami. Bojují v aréně jeho života a nikdo se nechce poddat a rozzlobený patricij požaduje smrt jednoho z nich, jen on nechce rozhodnout, kdo to bude. A tak se generuje úzkost, úzkost ze strachu z volby, protože náš hrdina se rozhodnout nechce.

Úzkost. Už dávno si rezervovala pokoj v jeho pohodlném hotelu. Toto není apartmá, úzkost se příliš bojí publicity, zabírá útulný pokoj s výhledem na zeď sousedního domu. Dlouho ji chtěl vystěhovat, ale ona se znovu vrátila do hotelu pod jiným pláštěm a vždy se usadila ve stejné místnosti, uprostřed jeho duše.

Nedokončená práce. Jaká je jeho velká síla nad naším hrdinou. Proč nad ním má tato skutečnost neproveditelnosti tak velkou moc?

Stále sedí v kavárně. Lidé kolem se na sebe pomalu dívají a vedou neformální konverzace. Rozpouští se v tomto hubbubu, není s nimi, je teď velmi daleko. Myšlenky ho přenášejí do podobných situací, kdy stál před volbou, a dokonce ani před volbou, ale s novou hranicí, novými obzory a musel do nich jít. "Potřebuješ?" Odřízl své myšlenky. „Kdo to potřebuje?“Kdo potřebuje překonat tuto novou a novou hranici, kam jde po každém takovém milníku a co se s ním potom stane? Ukazuje se, že po dosažení určité fáze stojí náš hrdina před další linií, podobnou těm předchozím, jen o něco výše, a právě na ní mrazí. Hrůzou zamrazí, že to nedokáže překonat. Mnohokrát viděl obrázek z olympijských her. Soutěž jezdců na koních při překonávání bariér a pokaždé tam byla smolná žokejka, kterou kůň odhodil a ona utekla. Pryč od arény, dále od nových bariér, zřejmě proto, že ona, kůň, to vlastně nepotřebuje. Zastavil tedy před další bariérou a mozek mu probodla myšlenka. "Nemohu!" Velmi racionální myšlenka, za níž se skrývá iracionální vysvětlení - „Proč to potřebuji?“A pak strach, úzkost, panika.

A v důsledku toho samota a pocit prázdnoty.

Jak můžete propojit pocit prázdnoty a paniky z další hranice? Zjevně v okamžiku pocitu buď jeho bezmocnosti, nebo bezvýznamnosti všeho, co se stane, když racionální padá na kolena před nevědomou pravdou jednotlivce, kdy se všechno tajemství vyjasní a program „Hlas nevědomí“se rozbije na náš vědomý rozhlasový vzduch, hlasatel, kterým mu známý hlas klidně řekne, že to vůbec není to, co chtěl, když se náš hrdina drží rádia a souhlasně kývne hlavou, pak si najednou uvědomí, že je opět na ten počáteční bod, kde nic není. Na začátku je sám a znovu potřebuje udělat krok vpřed a opět je sám s výběrem směru pohybu. A opět je sám a nikdo mu nepomůže.

Rádio postupně mizí a on znovu poslouchá hubbub v kavárně. Lidé tolik chtějí, aby byli slyšet.

Je to děsivé být koněm, který bezdůvodně překonává překážky a bariéry. Je děsivé si uvědomit, že to opravdu nepotřebujete. Je smutné si uvědomit, že zlatou medaili získá žokej, nikoli kůň.

Co je za problémem volby a rozpoznání vašich skutečných hodnot a potřeb, je otázkou budoucnosti. Náš hrdina teď bude chvíli sedět v kavárně a dívat se na jeden bod na zdi, pak vstane a odejde. Co si vezme s sebou? Trochu smutku a smutku, trochu samoty a úzkosti, trochu pudinku a kávy. Všechno je v sobě, všechno je v sobě.