Ode Moje Negramotnost Nebo Dysgrafie VS Atychifobie

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

Lehká ironie na začátku pracovních dnů zatím nikoho neobtěžovala) Nevím, jak čtenář interpretuje to, co je napsáno, za mě mohu říci, že jsem do psaného textu vložil více informací k zamyšlení a opravdu bych nechtěl být vnímán jako nějaký druh moralizování. Protože právě v moralizování spočívá podstata problému.

Ano, rychlý rozvoj internetových technologií vybudoval systém nejen pro výměnu informací, vytváření a posilování vazeb. Pro mnohé to byla příležitost sublimovat potlačené nadání, osobnostní rysy a nejrůznější mimořádné schopnosti, o jejichž existenci by mnozí z nás možná ani netušili. Ale xenofobie, stejně jako tělesná teplota, je vždy a ve všem. Jediným rozdílem je, že možná 36, 6 - rozpoznat rozdíl a budovat vztahy, nebo možná 38 a vyšší - poškodit jednotlivce i ostatní.

Naučili jsme se s tím vypořádat, díky vlastnostem na síti vytvářet uzavřené skupiny, zakazovat nemocné a skrývat naše stránky před „špatným okem“. Avšak vzhledem k tomu, že je člověk bytostně sociální, není vždy možné sedět v uzavřeném prostoru a při opuštění své „komfortní zóny“vždy riskujeme, že narazíme na lidi, kteří jakoby konkrétně lovili negativita, destrukce, a pokud dlouho nikde nic nenacházejí, samy vyvolávají hádky.

Vzhledem k tomu, že jsem se v poslední době osobně pokoušel psát krátké výtvarné poznámky, nevyhnutelně jsem se začal dostávat do různých skupin výuky psaní a učil jsem se příběhy některých lidí, o které se s vámi chci podělit.

V různých kruzích existuje názor, že spojení „gramotnosti“s úrovní obecných intelektuálních schopností, světonázoru, úspěchu atd. Je jakýmsi mentálním atavismem, protože v dobách, kdy se takové pojmy rodily, bylo všechno velmi jednoduchý. Pokud máte příležitost, jdete do školy, čtete knihy a podle toho se vztahujete k určitému okruhu lidí. Nevzdělaný = nevzdělaný = bezduchý = chudý. Dnes mnoho lingvistů věnuje pozornost tomu, jak se formy a pravidla komunikace rychle mění, s příchodem stejných internetových technologií, včetně emotikonů, různých programovacích jazyků (jako slang „Padonskaf“, který přišel z oblasti IT na rozdíl od inteligence gramotnosti), nahrazování symbolů, míchání jazyků (včetně zahrnutí amerikanismů) atd. Pokud dříve byl negramotný člověk považován za nevzdělaného, dnes je trendem, že čím více jazyků, včetně symbolických a znakových, člověk zná, čím vyšší je pravděpodobnost, že ve své rodné řeči udělá více chyb (kontrolní funkce je odstraněna). Nemohu říci, že by to bylo smutné, protože dnes, jako nikdy předtím, se profese korektorů, redaktorů atd. Stávají populárními. A pokud je člověk v srdci perfekcionista nebo vrozený „gramatik“, má jedinečnou příležitost zlepšit svou pohodu jemnými doporučeními a tipy.

Druhou moderní stranou mince je však lepší výzkum v psychologii a neuropsychologii. A dnes již není tajemstvím, že mnoho kreativních lidí trpí různými druhy neuropsychologických poruch. Například vyjádřit svůj stav mysli v sublimované formě v podobě uměleckého díla nebo hudby je zvláště dobré pro tzv. alexithimikovlidé, kteří mají potíže sdělit své emocionální zážitky slovy. Osoba tedy může být současně vynikajícím umělcem, intelektuálem, vzdělaným a vysoce duchovním, zatímco píše poměrně neohrabané texty.

V poslední době také vědci věnují stále větší pozornost rozpoznávání a nápravě (s dětmi tvrdě pracují, protože čím mladší věk, tím vyšší pravděpodobnost nápravy problému a naopak) takové poruchy, jako je dysgrafie … Pod ním člověk s absolutní bezpečností a vysokými ukazateli inteligence dělá směšné chyby v psaní, i když zná všechna pravidla nazpaměť a ví, jak je aplikovat.

Různé druhy duševních poruch mohou ovlivnit paměť a zejména pozornost. Lidé si často sami plně neuvědomují, že jsou ve stavu deprese, že trpí úzkostnou poruchou (a je jich na síti hodně, právě proto, že jim zvýšená úzkost neumožňuje budovat vztahy v reálném životě). Hry s myslí, kterým říkáme kognitivní zkreslení, nás chytají doslova na každém kroku. Někdy jsme si naprosto jisti, že máme pravdu, něco zběsile dokazujeme a ve výsledku se ukazuje, že v našem mozku došlo jen k jednoduché defragmentaci a některé informace se přesunuly na jinou polici.

Různé druhy literárních „edicí“často zvou do kurzu korektora a redaktora, protože vědí, že člověk, který píše velké texty (pokud se nejedná o řád, který se neustále opravuje) je vždy citově zapojen, proto je při čtení Nevidí písmena a čárky, ale je zahrnut v emocionálních zážitcích a obrazech. Proto tak často můžete vidět překlepy, nekonzistentní konce (přepsal jsem fragment, ale někde konec zůstal z předchozí myšlenky) atd. Mnoho novinářů, bloggerů a spisovatelů si může všimnout, že když text odloží a po chvíli se k němu vrátí, vidí ho trochu jinak a provedou změny a tento proces může trvat neomezeně dlouho. Čím více emocí za textem, tím více tzv. „autorská interpunkce“, jejíž pravidla jsou kontroverzní i mezi lingvisty, a další autorské prvky (například pro přízvuk napište slovo s velkým písmenem uprostřed věty nebo přesyťte text uvozovkami, což znamená konvence označení, kombinovat neexistující slova atd.)). To je zvláště často případ, kdy člověk hovoří několika jazyky, protože za každým zvukem v konkrétním jazyce může být jiný vizuální symbol a člověk se snaží zprostředkovat něco mezi tím, ne přímo vyjádřeno. A čím více mají jazyky podobnou strukturu, tím vyšší je pravděpodobnost přijetí a dalších chyb.

Stává se to, samozřejmě, všechno je mnohem jednodušší. V mé osobní praxi došlo k případu, kdy jsem také zažil významný jazykový komplex. V ústavech našeho města je obvykle hodně cizinců a přistěhovalců a jednou si kluci, kteří přišli ze „Západu“, dělali legraci z mého jazyka a dialektu. To na dlouhou dobu odradilo touhu komunikovat v ukrajinštině. Teprve po chvíli jsem se dozvěděl, že ze všech existujících dialektů je literárním jazykem Poltava (slovanština). A oni naopak v místním suržiku mluvili ukrajinsky + rumunsky + polsky. Osobně proto tyto hry již nehraji). Nyní, když už mám značné zkušenosti s prací s různými lidmi, jsem překvapen a zarmoucen, že si uvědomuji, jak moc zajímavého a opravdu talentovaného ztrácíme kvůli strachu z odsouzení a diskuse, kvůli hodnocení někoho jiného, a ne fakt, že je to profesionální. Vždyť profesionálové se v touze pomáhat chovají poněkud odlišně, představte si alespoň na minutu, pokud nad každým stojí psycholog (zubař, kuchař atd.) A komentuje všechny akce, pokud jde o potenciální chyby, kterých jste se dopustili)

Jak už jste asi uhodli, chci vám připomenout, že když se nám člověk otevře z jakékoli strany a ne vždy to udělá jazykově správně, musíme si pamatovat, že „nejhorší rada je nevyžádaná“. Ne nadarmo je podle pravidel etikety zvykem předstírat, že jste si nevšimli, když někdo kýchl, a nespěchat, aby vám způsobil dobré přání s upozorněním na jeho osobu. Možná, že někdo poznamenal o negramotnosti někoho jiného, skutečně trpí obsedantně-kompulzivní poruchou nebo atychifobií. Stává se, že člověk zažívá strach a paniku při pohledu na chyby, vytváří různé rituály, aby se nemýlil, a když je nalezena chyba, „zlomyslně potrestá“jak chybu samotnou, tak osobu, která ji udělala atd. Na tomto základě samozřejmě existují případy traumatické školní zkušenosti a neurózy. V tomto případě je však v první řadě důležité věnovat pozornost svému duševnímu a psychickému zdraví. Naše výchova je povětšinou taková, že mnoho lidí má uměle nízké sebevědomí a snaží se to zvýšit znevažováním ostatních lidí. Existuje určitý rozdíl mezi touhou pomoci člověku něco napravit poskytnutím alternativní verze chyby a mezi touhou dokázat sobě, že jste alespoň nějak lepší než ostatní. Když je tento rozdíl hmatatelný a někdo ho vidí za sebou - má také smysl se nad ním zamyslet.

Chci touto poznámkou říci, že vás vyzývám, abyste tolerovali negramotnost a opustili studium jazyků? Samozřejmě že ne. Ne z hlediska moralizace, ale z hlediska takového, že čím více dodržujeme obecně přijímaná pravidla, tím vyšší je pravděpodobnost, že nám partner porozumí, a naopak. A přenos informací je jednou z klíčových funkcí řeči. Touto poznámkou chci spíše poznamenat, že jako každá forma hodnocení je hodnocení člověka gramotností subjektivní a častěji projektivní záležitost. Skoro nevíme, co vlastně stojí za negramotností toho či onoho jedince a jak naše poznámka může ovlivnit jeho budoucí osud. Zatímco náš stav a naše reakce můžeme analyzovat podrobněji. Co je podstatou otázky, opravdu chceme člověku pomoci napravit chyby, nebo se chceme prosadit na něčí úkor? A jako ve všech ostatních oblastech činnosti - pokud můžeme něco opravit - opravme to, pokud ne - přijmeme to tak, jak to je)

V komentářích lze určitě diskutovat o počtu a kvalitě chyb, kterých se „autor“dopustil)