Pohádka "Láska"

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

Pohádka "Láska"

V lese bylo ticho, ale noční pták, sedící na větvi starého smrku, byl znepokojen představou zázraku neobvykle silným hlasem. Foukal lehký vánek, jemně kymácející korunami jehličnatého listnatého lesa. Stromy už spaly, když světlo hvězd padalo z oblohy na listy mladé kapradiny a rozdělilo se na dvě velké kapky neznámé svítící látky. Kapky se chvěly na tmavě zelených listech a navzájem se odrážely a proměnily se ve dvě nadpozemská stvoření. On a Ona jsou krásní, křehcí elfové s průsvitnými křídly. Podíval se jí přímo do nebesky modrých očí a Její malé srdce bilo v hrudi jako pták v kleci, očekával svobodu a chtěl uniknout ze zajetí.

- LÁSKA, - křičel noční pták v koruně modřínu. Natáhl k ní dlaně a ona proti němu udělala protipohyb. Zbývá překonat jen centimetr, aby byla jejich těla spojena v tanci lásky, ale najednou přišel závan větru a rozdělil jejich duše a přenesl malé elfy na různé strany lesa. Letěla po obloze, vzpomínala na jeho šikmé hnědé oči a plakala. Nemohla odolat větru silou malého skřítka a jen poslušně založila křídla a odevzdala se vůli osudu.

Letěl opačným směrem a slzy odloučení mu stékaly po tvářích v malých perlách. Ale nepokořil se. Jeho srdce hořelo láskou k ní a přísahal bohu noční oblohy, že ji najde.

Dlouho bloudil lesem. Letělo to přes půl světa. Ale nikdy se s ní nesetkal. Poznal ji v cizích lidech, připisoval jí její rysy a dokonce se na chvíli do nich zamiloval, ale pak byl zklamaný a znovu se vydal hledat svou milovanou.

O 5 let později.

Bolest z odloučení a zoufalství zněla v jeho srdci tlumenější, ale nikdy neustoupila.

„LÁSKA“- noční pták stále křičel ve snech, nedovolil mu zapomenout na toho, který byl ztracenou částí jeho samého. V jeho hnědých šikmých očích se usadil smutek.

Jednou spolu s kamarádem, šedým pavoukem na tenkých nohách, hráli své chlapské hry na jahodové louce, skákali z bobulí na bobule a soutěžili v rychlosti a obratnosti. V určitém okamžiku elf svého přítele ztratil z dohledu, ale když se rozhlédl, uviděl na nedalekém jahodovém keři ten, který jednou ztratil. Pavouk houževnatě držel její dlaně v tlapách a spěšně jí vyznal svou lásku, klaněl se jí a houpal se na svých tenkých nohách. Jeho měkká, tučná záda se tu a tam zvedla přes tlapky, pak najednou přistála a přitiskla bříško na jahodový list. Roztočil své sítě a očaroval ji svým kouzlem. Zdálo se, že ji samota zmátla, jako dítě. Natáhla své tenké paže k pavoukovi a on ji rychle zabalil do svého smrtícího objetí.

Srdce elfa bylo probodnuto bolestí zoufalství, smíchané s radostí ze setkání a žárlivostí. Pavouk byl jeho nejlepší přítel a nejednou si navzájem pomáhali v nebezpečných situacích.

„Co dělat? Darovat svému milovanému pavoukovi a obětovat Lásku? Nebo pavouka zabít a zničit oddané Přátelství?“- volba nebyla pro elfa snadná.

A zdálo se, že je unášena flirtováním, a přesto si ho nevšimla. A kvůli tomu v jeho duši dozrávalo špatné rozhodnutí. Odvážil se přijít a potichu ji pozdravit. Obrátila k němu své nebeské oči a poznala svého milovaného. Srdce jí znovu třepotalo v hrudi, ale její ruka byla pevně sevřena pavoučí tlapou.

„LÁSKA!“, - znovu zakřičel noční pták, který jim letěl nad hlavami, ale ve stejný okamžik jediným skokem rozdělila jejich průsvitná těla postava pavouka, který stál mezi Ním a Ní.

"Je moje," zasyčel pavouk příteli a vtáhl ji do své nory. Elf byl připraven dát za ni život, ale svého přítele nechtěl zabít. Rozhodl se věnovat čas přemýšlení a odešel hluboko do lesa, aby učinil nejdůležitější rozhodnutí ve svém životě.

Mezitím ji pavouk zamotal svými sítěmi a nechal ji svázanou samotnou bez světla nebo vody v temné díře. Sklopila křídla a byla velmi skleslá. Myslela jen na svého milovaného a volala ho ve snech a modlitbách. Ani nedoufala, že jí její zradu odpustí. Ale odpustil jí, protože všechny zvuky její duše upřímně miloval a rozuměl jim.

Mezitím se pavouk bavil s pavouky, tkal nové sítě, ale nepustil ji ven z jeho díry.

Elf viděl všechny lži svého přítele a pak se rozhodl jít na zoufalý čin. Nechtěl pavouka zabít, protože jeho srdce bylo vznešené a čisté.

Jedné noci, když se pavouk opil opilým nektarem pampelišky a bavil se svými přáteli, se Elf dostal do své díry. Jeho křídla a dlaně probodnuté měsíčním svitem osvětlovaly stísněnou hliněnou noru, kde jeho milovaný strádal, zapletený do stříbrné nitky pavučin. Beze slova přitiskl své rty na její rty, poprvé ucítil chuť jejího polibku, květinovou vůni jejích hedvábných vlasů a teplo jejího křehkého těla.

"Jsi moje, jen moje," zašeptal jí, vysvobodil ji z pout a zakryl její ruce a nohy vášnivými polibky. Reagovala na jeho pocity každou buňkou její bytosti. Ruku v ruce se dostaly na povrch.

- LÁSKA, - najednou vykřikl noční pták a zašeptal jim křídlo nad hlavou. A od lehkého poryvu větru se jako poprvé ocitli na širokém listu mladé kapradiny. Pronikli hvězdným světlem, ze kterého byla jejich těla utkána, hleděli si navzájem do očí. Štěstí přemohlo jejich duše. Tentokrát mezi nimi nebyly žádné překážky.

"Řekni mi, jak se jmenuješ," řekla třesoucím se hlasem.

- Jmenuji se Syn měsíce.

Usmála se na něj svým kouzelným úsměvem, v němž beze slov přečetl vše, co mu chtěla říci, ale z přemíry pocitů nemohla.

Jakmile vyslovili svá jména, znovu zafoukal závan větru a obě svítící látky se spojily v jedno. Tentokrát vítr zvedl kapku hvězdného světla a přenesl ji na oblohu ve směru hvězdy Mizar ze souhvězdí Velké medvědice. Mezi elfy jako oni byl jejich domov - čistý a bystrý, laskavý a oddaný, milující a celistvý.

Na Zemi neměli nic jiného na práci.

V nebi žili šťastně až do smrti a každý den se modlili k Bohu za ty, kteří zůstali na zemi: za pavouka, nočního ptáka, mladou kapradinu, vítr a jahodovou louku a za LÁSKU.