Konec Terapie

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

Konec terapie.

Dokončit terapii pro mě bylo mnohem obtížnější než ji zahájit.

Začnu tím, jak jsem se dostal k terapii. Myšlenka jít k psychologovi vznikla v mé hlavě spontánně a nečekaně. Poslechl jsem své impulsy a důvěřoval své intuici, rozhodl jsem se na sobě pracovat na vyšší úrovni, tj. se specializovaným odborníkem. Vyhledávání. V té době jsem neměl žádné známé, kteří by chodili na moji psychoterapii, a rozhodl jsem se obrátit na vyhledávání na internetu. Jaká jsou kritéria? On nebo ona? Jak moc je? Proč všechny tyto otázky, když vůbec nic nevíte.

Právě jsem napsal slovo psycholog do vyhledávacího pole na Facebooku. Tak jsme se potkali. Vybral jsem první fotografii, která se mi líbila. Ano, fotografie opravdu ukazuje, kdo je kdo. Co mě přitahovalo k psychologovi? Samozřejmě, jak se později ukázalo, moje vlastní problémy. Přenosová funkce byla implementována rychlostí blesku a volba byla provedena. Telefon. Schůzka.

Zklamání přišlo docela rychle. Osobní hranice a podstata psychoterapie mě nenechaly lhostejným. Bojoval jsem do posledního, moje víra v mé ideály byla tak silná, že jsem se s nimi nikdy nerozešel, i když byli dost opotřebovaní. Ano, v průběhu terapie jsem dostal hodně, došlo k mnoha zajímavým objevům, přehodnocování. Naučil jsem se, že neumím číst myšlenky ostatních lidí, i když to mnozí opravdu vyžadují. Bylo zajímavé prožívat moji nedokonalost, moji samotu, svou prázdnotu. Zajímavé a velmi bolestivé. Časem mi začalo docházet, že dobrý psycholog nedává rady a neříká, co je dobré a co špatné. Uvědomil jsem si, že to může být jiné a to je v pořádku. Obecně se pro mě výraz „toto je normální“stal skutečným objevem. Ukazuje se, že je více než univerzální. A to je v pořádku!

Jak jsme postupovali vpřed, některé techniky a věci mě začaly naštvat. Byla tam velká agresivita. Začalo mi být špatně od vzteku. Stoky otevřely žumpu a odešly si trochu kouřit a mezitím tam rozpustilé dítě hodilo balíček kvasnic, pak přiběhlo k Ericovi Bernovi a tak hravě se zadívalo do jeho chápavých očí a prstem ukazovalo na jámu a usmívalo se. Pak tu byly další pocity, ale většinou převládal vztek.

Brzy jsem si uvědomil, že můj psycholog není jedním z mých rodičů. A toto poznání bylo první velkou změnou celé mé terapie. První cihla zdi mentálního vězení vyletěla z úderu kladivem.

Možná to byla právě ta věc, kterou mi můj terapeut mohl dát, a za to jsem mu velmi vděčný.

Pak došlo k mnoha dalším objevům a mnoha postřehům a všechny svrhly zeď. "Svět nesplňuje moje očekávání," řekl mi můj přítel a já jsem se posadil na lavičku a ve stejnou dobu vyletěly mříže na okně věznice s kusem zdi. "Nikdo nikomu nic nedluží," řekl a dynamit explodoval pod zdí. Bylo tam tolik prachu, že jsem na chvíli oslepl. Zavřel jsem oči a věřil světu kolem sebe. Mezitím byla venku zima a já jsem trochu omrzl. Stál jsem a třásl se zimou, objal jsem se strašnou silou, oči jsem měl zavřené a Bujenthal a Freud seděli vedle mě na židlích a napjatě se na mě dívali.

Přišel čas, kdy jsem začal chápat, že to, co chci, mi tady nedají. V kavárně není žádný dezert a čaj je již studený. Bylo třeba se rozhodnout, sedět tak nebo vstát a odejít. Přenos už nefungoval, legalizoval jsem to a stal se z toho jen simulakr. Ale jaké simulakrum! Cokoli, co ho nezabilo, ho posílilo. Jean Baudrillard kolem mě přestal chodit, stále se třesu zimou. Zeptal se mě: „Skrýt, co je, nebo simulovat, co není?“Je možné dělat obojí ?! Ne.

Kostka byla tedy odhozena. Bez rodičovské lásky (samozřejmě!) A když jsem dostal všechno ostatní (nastavitelný klíč, nůž a uživatelskou příručku), sedl jsem si na židli s nohama od sebe. Z mého podpaží vyrazil kousek potu a stočil se dolů k mému pasu.

Pochopení, že jsem nedostal to, co jsem chtěl, a že toto přání od nikoho nikdy nedostanu, mi utkvělo v hlavě. Vyschlo mi v puse.

Kde je láska? Kde je přijetí? Kde je ta radost, když vím, že tě tvoji rodiče milují? Všechno v minulosti. Všechno je pryč. A to je v pořádku.

I když si stále myslím, že to není vůbec normální. A chápu, že se mýlím. Pochopte a odpusťte, přijměte vše takové, jaké je, a jděte dál. Prach se usadil už dávno a venku je už léto. Otevřel jsem oči.

Opouštím terapii.

A tady kvasinky v žumpe kvasily naplno a každý, kdo stál na okraji jámy, byl posypán sračkami. Bylo to tak potřísněné. Seděli jsme naproti sobě a sledovali, jak nám po tvářích stékají pomalé proudy odpadních vod. Zdálo se mi, že to tak je.

Strach. Začal dominovat. Než jsem vyslovil odchod, jeden strach, potom - další strach. Bylo to opravdu děsivé. Poprvé se navždy pamatuje.

Vyšel jsem ven a šel jen dopředu. Šel jsem jako vždy. Rovný. Dívám se dolů. Asfalt je nejlepší přítel nejistého člověka. Asfalt je celý 2D (a někdy i 3D) svět. Tento svět je vždy šedý a špinavý.

Po chvíli jsem objevil další 2D svět oblohy. Je mnohem rozmanitější, protože se neustále mění. A pak jsem si uvědomil, že to, co je šedé a špinavé, je prostě třeba obejít, a co je světlo a co se mění, stačí jen pozorovat, nemusíte na to jít, vždy to tam je.

Stačí zvednout hlavu a otevřít oči. Určitě ho uvidíte.