O Důvěře

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

Zatímco otázku klademe tak, že důvěra v člověka je naší vnitřní jistotou, že se člověk bude vždy chovat „dobře“(z našeho pohledu), tedy jak jsme s ním souhlasili, jak jsme se ho ptali atd.. NS. - v tomto případě nemůžete nikomu věřit. Každá osoba je nestálé množství. Když si myslíme, že člověka dobře známe, ve skutečnosti dobře známe jeho nejznámější / obvyklý stav vědomí. Nebo dva takové státy, nebo deset. Vždy existuje více možností. A v tomto smyslu ani sami sebe neznáme (díky, kápi, jsem si vědom toho, že jsi tam vždy, někdy máš pravdu). Dále. Žádná osoba nemůže zaručit (včetně sebe), že se bude vždy chovat v souladu s přijatým rozhodnutím, daným slibem, zavedenou dohodou, tj. „jak by měl“. Ti, kteří říkají, že jsou vždy zodpovědní za svá slova a vždy mají své chování pod kontrolou, prostě ještě nezažili radikální změnu stavů vědomí. Nebo, ještě pravděpodobnější, si to prostě nepamatují. Je jasné, že to nejen nezaručuje absenci takových situací v budoucnosti, ale spíše slibuje, že určitě budou. Dokud je důvěra zárukou, nemůžeme věřit ani sami sobě. To znamená, že samozřejmě můžeme, ale je to dost hloupé. A dokud důvěra = záruka, budeme neustále docházet ke stejnému: možnosti důvěřovat druhému, pokud se bude chovat „dobře“, a krize důvěry po prvním (druhém, třetím, každý má své bodu varu) „špatného“činu, který ničí naše iluze (protože konstrukce „důvěra = záruka“je iluzorní a schopnost jej dlouhodobě používat je jen otázkou každodenního štěstí. Existují takové šťastné náhody, kdy partner nedělá „špatné“činy, nebo o nich jednoduše nevíme).

Ale teď, když jsme seděli na těchto ruinách, pokusíme se sestavit vhodnou pracovní strukturu z trosek. To, co může člověk skutečně ovládat, je jeho úmysl chovat se v souladu se sliby / dohodami atd. Tedy chovat se „jak má“. Ovládání záměru neznamená tak od prvního pokusu stát se pánem sebe sama. Znamená to zkoušet. Nevzdávejte se úsilí ani po poruchách, ani po dlouhém životě bez poruch. Obecně platí, že až do samého konce - neopouštějte. To, čemu můžeme věřit nebo nevěřit, je přesně záměr někoho jiného. Důvěra v úmysl někoho jiného neznamená očekávat, že jednání druhé strany bude vždy „dobré“. To znamená, že uznáváme a oceňujeme snahu druhé strany zlepšit se (a máme rádi vektor směru tohoto zlepšení, protože ve skutečnosti se nám vektor nemusí líbit, to je další konverzace). S důvěrou v úmysl někoho jiného zacházíme s poruchami přesně jako s poruchami. Tito. ne „dobře, teď to tak vždy bude“. A ne „nic zvláštního se nestalo, zapomeňme“. A chápeme, že došlo k poruše, to je špatné, ale teoreticky překonatelné. A společné úsilí by mělo být zaměřeno především na podporu neúspěšné strany, protože jediným skutečným nebezpečím je ztráta záměru, rozhodnutí, že nic nefunguje a „nejsem fit“. Občas se každému nedaří, přesto každý „vyhovuje“. A nakonec poslední. Odkud pochází důvěra? Pouze zevnitř. Důvěra je také výsledkem úmyslu ve tvaru vůle. Při formování rozhodnutí o testování důvěry či nikoli se samozřejmě spoléháme na externí informace, tj. Jednání druhé strany a podobnou / odlišnou představu ideálu. Ale rozhodnutí, v jaké fázi povolit nebo zakázat důvěru, vždy děláme sami. Tady mimochodem může dojít i k poruše, není na nich nic špatného, pokud si uvědomíme, že se jedná pouze o zhroucení, a ne o plnohodnotné krizí posrané navždy. Zde je také třeba dodat, že s naší důvěrou (když jde o dobrovolné rozhodnutí a smysluplnou volbu) posilujeme také záměr druhé strany (za předpokladu, že naše chápání vektoru úsilí se shoduje nejen na úrovni deklarace), ale to už je z oblasti aplikované magie, intuitivní a tak jasné a obtížně analyzovatelné. A Bůh jí žehnej.