Únava

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

Únava.

Chci mluvit upřímně a přímo, aniž bych za zády skrýval ostrou hranu nevole. K osvětlení silnice pro ty, kteří chodí a hledají, to není moje, světlo mé lucerny stačí jen mně samotnému, alespoň to je spravedlivé. Možná, že v jiném souřadném systému bude moje lucerna pro někoho vůdčí hvězdou na dlouhé cestě domů, možná to někomu dá naději, že v tomto nočním lese není sám, ale že světlo lucerny předběhne hrůzu někdo. Abych byl upřímný, sám se bojím chodit s lampou v ruce ve tmě neznámého lesa.

Taková váha padá na oční víčka, každý den přicházejí nepříjemné pocity, připomínající tísnivý pocit nesnášenlivosti života, v takovém ztraceném stavu. Únava je ve mně, dýchá mi do pusy, její dech mě naplňuje, uměle provětrává mé plíce a naplňuje je nesnesitelnou vyčerpanou blažeností. Tento polibek je koláč s příchutí granátového jablka, jako reakce smrti, slyšet daleko za rohem, není nic jiného než my dva, z očí do očí, ruku v ruce, jen my jsme na tomto světě. Jsem tak unavený z tvých objetí, unavený, nemám ti co dát, kromě mého nespokojeného výrazu ve tváři. Proč jsi se mnou? Náš dům vypadá jako útočiště před strašnou vnitřní válkou, ložnice je vykopána v zákopech, lezu po břiše, neustále se bojím narovnat, nemám dostatek světla, miluji sledovat, jak se to odráží na zelené listy stromů, víš o tom. Jsem tak unavený říkat, že miluji, jaký je rozdíl a kdo to potřebuje, pokud vidíte jen mé oči, pro vás jsem dokonalý a pro mě jste bohyně. Vybral sis mě a já jsem teď tvůj, podívej, jak se bojím zvednout oči a podívat se na tebe, jsem oslabený pro hrdou bradu, ale stále tebou milován. Únava, bojím se tě a modlím se za tebe, zachránil jsi mě před břemenem zármutku, abys byl silný, pravděpodobně jsi něco věděl předem, ale já ne. Moje síla tě stále živí, proud protéká žilami, tvé oči hoří a tvé rty stále cítí teplo mého dechu. A sním o slunečním světle na listech, o barvách světa, tak jasných, dokonce i v sytě šedých, je vidím. Únava, vím, že díky tobě nemohu běžet, pak bych si ničeho kolem nevšiml, děkuji. Skoro se nemůžu hýbat, plazím se, doba kolem mě zmrzla a je mi jedno, jaké je dnes datum, pokud svítí slunce, toto je můj den.

Spící titán na cestách s probuzenou silou, která proudí skrz prsty bohyně slabosti a zapomnění. Libido proudí v klidné klidné řece a bere s sebou vor. Jeho klidný průběh nevzbuzuje představivost, pomalu se ohýbá za ohybem řeky a mizí v dálce vodopádu. Všechno beze stopy odpluje v řece času, všechno je ztraceno a já stojím na břehu v objetí s bohyní, podepírá mě za ramena, všechno ví a rozumí, já mlčím, v mých očích tam je sotva vnímatelná modlitba a slzy odpuštění. Ze začátku jsem byl příliš slabý na to, abych bojoval za právo být unavený na konci cesty. A přišla mě podpořit, a já, rozhlédl jsem se kolem a neviděl nikoho, kdo by mě vyděsil ještě hrozněji než bohyni. Únava mě zná lépe než já. Jak jsem mohl být bez ní? S největší pravděpodobností bych se sám stal únavou pro někoho jiného. Tuto řeku nemohu zastavit, ale mohu si lehnout na tento vor plovoucí na vodopádu.