Strach Ze Ztráty Není Láska

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

Když pracuji s klienty o vztazích, občas vidím tento obrázek. Zdá se, že vztah není příliš dobrý, ale jakmile se na obzoru objeví myšlenka, že ten druhý může přestat milovat, odejít, odejít, najít si jiného, ve stejný okamžik ten první zapálí vášeň, touhu, lásku pekelným plamen. To druhé se stává smyslem života. Nejdůležitější věc. A všechny ty řeči o tom, jak moc ho milují a jak strašné je ho ztratit. Ale pravdou je, že v tomto strachu ze ztráty lásky není téměř žádná láska. Jde o přežití, o primární hrůzu, o návrat do dětství, kde život závisel na přítomnosti matky. A v tom všem ve skutečnosti neexistuje žádný partner. Vždy musí existovat předmět, aby byla zajištěna integrita zranění. A když odejde, je děsivé nepřežít. Tento pocit je iracionální a vůbec nezahrnuje skutečného druhého. Je to o obrazu opuštění v minulosti a pocitu naprosté bezvýznamnosti, jakmile znovu odejdou. Jde o strach ze samotného procesu odchodu, a ne o konkrétní osobu.

Pokud se tedy bojíte ztráty partnera, neznamená to, že ho milujete.

Psychologické skici ze sezení

Přišel ke mně dva roky po prvním setkání. Už jsme se s ním pokusili pracovat, ale s tímto typem mužů je těžké pracovat. Odešel. Řekl, že všechno udělá sám a terapie je kecy. Z jeho nadšení tentokrát mnoho nezůstalo. Znatelně zhubl a vypadal velmi smutně. Trochu jsem se bál, nevěděl jsem, co očekávat. Ale právě začal mluvit.

- Miluji ji, jen když odejde. Pak se vše změní, světlo pohasne a je pro mě nesmírně důležité ji vrátit. V běžném životě se o ni téměř nestarám. Jsem rozzuřený jejími hloupými vtipy, smíchem, pokusy vypadat sexy, úvahami o životě. Štve mě skoro všechno. A zdá se mi, že nebýt jí, byl by můj život dokonalý. Ale jakmile odejde, všechno ve mně je přerušeno. Přestávám jíst, špatně spím, zdá se mi, že život ztrácí smysl. Začínám to vracet. Aktivně, vytrvale. Problém je, že se to děje už podesáté, a pokud předtím stačilo zavolat, pak dát květiny, pak slíbit, že se změní (ale nezmění), teď mi věří čím dál méně. Kdysi jsem ji dostal za pár dní zpět, teď za ní musím běžet týdny. A v tu chvíli se mi zdá, že se opravdu změním. Že tentokrát, když se vrátí, už mě nebude otravovat, že jsem si konečně uvědomil, jak moc ji miluji. Ale pokaždé se historie opakuje. I po několika týdnech pekelné honičky ke mně láska nepřijde. Někdy mám pocit, že si s ní jen hraji. Že mě zajímá samotný pokus o návrat. Jako bych si jen dokazoval, že jsem v pohodě. A poté, co jsem to dokázal, se uklidňuji. Znovu mě začíná naštvat.

Jednou odešla na šest měsíců. Za tuto dobu jsem zhubl 15 kg, práce se rozpadla, dokonce jsem trochu zešedivěl. Každý den jsem začínal sebeobviňováním, že jsem ztratil tu nejlepší dívku na světě, začal jsem být agresivní, přátelé se o mě báli. Donutili mě jít k psychologovi. Dlouho jsem odmítal, připadalo mi to jako nesmysl. Naštval mě i psycholog. Ptala se hloupě na moje pocity, ptala se na můj vztah s matkou, jako by to dávalo nějaký smysl. Chtěl jsem jen svého ex zpět. Jaký je rozdíl v tom, jaký vztah jsem měl se svou matkou? Koho zajímá, že tam žádní nebyli. Ona měla svůj vlastní život, já svůj. Chtěl jsem, aby mě viděla a slyšela, ale ona se podruhé vdala a viděla jen svého nového manžela. Nejprve jsem ztratil nervy, pak jsem utekl z domova, ona mě hledala, a když mě našla, byli jsme chvíli spolu. Myslel jsem si, že teď už bude milovat jen mě. Ale o den později na mě znovu zapomněla a já ji začal nenávidět. Stejně jako její nový manžel. Proto jsem odešel z domu brzy a už jsme s ní nekomunikovali. Chce se mnou spíše komunikovat, psát, volat, ale já to dělám silou. Chci, aby trpěla stejně jako já tehdy. Ale co to všechno má společného s tím, že nemůžu dostat svoji přítelkyni zpět?

"Nemiluješ ji."

- Myslím, že je pro mě důležité cítit se pod kontrolou. Cítím kontrolu, když vše jde podle plánu. I když jsem na ni naštvaný, pak to ovládám sám. A když odejde, ztratím kontrolu. A směřuji všechny své síly, abych to vrátil. Ne dívka, ale kontrola.

- Proč je kontrola tak důležitá?

- Protože když tam není, prožívám úplnou bezmoc, bojím se, vzpomínám si na dětskou hrůzu, jsem sám v místnosti, moje matka jde na rande, chápu, že zůstanu sama doma, a chápu, že to nemohu vydržet. Pak se „omylem“zaliji vroucí vodou. Máma se kolem mě začne řítit a křičet, že jsem hloupá, že jí svými pokřivenými rukama ničím život, ale jí nezbývá, než zůstat se mnou doma. Uzdravuje mě a pláče zároveň. A chápu, že ten muž je pro ni důležitější než já. Bylo to bolestivé. Fyzicky mě bolely popáleniny, emocionálně jsem vypadal, že jsem mrtvý. A v tomto stavu jsem zůstal dlouho.

- A jak to ovlivňuje to, co se vám teď děje?

- Nevím, někdy mi připadá, že žiju, jen když za někým běžím. Když jsou lidé poblíž, odstrčím je, začínám se nudit, všichni jsou tak obyčejní a nezajímaví. A pak je začnu provokovat k reakcím. Potřebuji vidět, jak je to bolí, jak jsou na mě závislí. Pravděpodobně totéž s dívkou, chci ji vidět závislou, ale vždy připravenou utéct. Ale došlo k intrice a já nevěděl, jestli se vrátí nebo ne.

- A teď zase odešla?

- Ne, teď je blízko, ale vidím, že to jsou poslední akordy, zjevně se se mnou necítí dobře, já také trpím. Je to s ní špatné a je to bez ní děsivé. Teď už chápu, že to není o ní. Pamatuji si minulé vztahy, všechny byly takové. Ale s menším dramatem. Pravděpodobně stále miluji tenhle. I když nevím, co je to láska. Pro mě je to touha vlastnit. Ale je to žízeň, ne samotný proces držení. Pak už je to nudné a musíte do hry vnést, skončit, odmítnout a provokovat.

- Co ode mě chceš?

- Nevím. Právě jsem se přišel podělit. Kdysi mě tvé otázky přiměly přemýšlet, co mi je. A myslel jsem si, že se můžete zeptat nových a já si vše vyřeším sám.

- Bohužel takové situace nevyřeší pouze otázky.

- No, nevím.. Teď se cítím lépe. Možná k vám zase přijdu.

A odešel.

Nevím, co bude dál. Případná práce je nesmírně obtížná. Jak pro mě, tak pro něj.

Ve ztrátě je velký strach, ale neznamená to vždy lásku.