​ Ušlechtilý Achilles A Hřbet želvy

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

Vznešený Achilles a hřbet želvy.

Nyní jste daleko, nemůžete se odtamtud vidět, neslyšíte své zvuky a není cítit čich, není tam žádný vzhled a jméno, není tam žádný stín, není pochyb. Klíč monotónně klepne prstem, srdce monotónně bije, umírá ve chvílích svévolné přitažlivosti, v dálce hučí roztavený kotel, blíží se večer. Kolik let jste kráčeli po této cestě nikam, aniž byste měnili stopy, aniž byste po sobě pustili drobku, vás černá vrána nemůže najít, kolik dní jste strávili na cestě stojící a dívající se na měnící se obrázky nesčetné množství hvězd plujících v nekonečnu za vašimi zády, jak dlouho ještě budete žít tím, že se budete živit učením studentů, kteří nedosáhli tabule. Neodpovídejte, nebojte se, všechny odpovědi jsou již ve vašich rukou, stačí se na ně podívat, runy jsou celý život pokryty texty, nemůžete je vymazat ani smýt, přestože komu říkám všechno tohle už všechno víš, protože jsi nikdy nečetl z mých rukou, nenakrmil jsem z nich ráno, nevytvořil den, neuklidnil večer a neodpustil noc, nepoužil je na mé tvář a nepil z nich tehdejší moudrost, nenaplnil jsem se velkorysými nabídkami slov vytesaných na ohybech tvých třesoucích se dlaní … Jednoho dne se na cestě potkáš. A vy odsunete tento nenávistný obraz, který vám stál na cestě v dokonale vymyšlený den. Možná, že budete spěchat kolem tohoto pomníku plastové kultury, šustící sáčkem vzduchu a okrajem vašich řas, vám spadne jiskra a ucítíte na zádech oheň hanby. Nepochybně budete chtít věřit, že to všechno nebylo a není, že tato únava v kloubech, to je jen sen o akrobatovi pod kopulí cirkusu, pevně stisknete víčka, tiše zašeptáte kouzelné jméno pod jazyk a dýchej zhluboka, jako ten, kdo zapomněl dýchat, otočíš se odhodlaně a nic neuvidíš. Do prdele. Zklamání z naplněné touhy po ztracené nedůslednosti, opět vyděšené. Jak dlouho jste se viděli? Co jste si říkal před rozchodem? Pamatuješ si své jméno? Kam jste se tehdy poslali, tam teď nejste. Jste stále na cestě. A vy čekáte na nádraží, setkáváte se a vidíte na vlaky, kontrolujete jízdní řád, studujete návštěvníky, splynete s rachotem vibrací. Zdá se, že jste zapomněli na sebe tady, právě tady, uprostřed tohoto nekonečného prostoru, prázdní, zvonící tichem, neviditelní stejně jako vy, splynuli se svým smutkem, zapomenutí, opuštění, posláni do věčného očekávání sebe sama. A ty? Co je s tebou teď? Jsi ještě naživu? Říkají, že vás někdo viděl chodit po kompasu s opotřebovanou mapou v kapse kalhot, říkají, že jste z nějakého neznámého důvodu spěchali někam jít, někdo viděl slova přicházející z vašich rtů, ale nemohli slyšet cokoli, jen skřípání spěchajících zubů, měnící se oči a neklidné ruce uvolňují cestu vpřed, odhazují houštiny významů, vůní a nových trendů, stíní oči zaprášenými dlaněmi od fantomů sebe samých, sem tam se vynořují nikde, volá zpět do domu, sednout si ke stolu, zahřát se, vydechnout. Stojíte slepě a díváte se do slunce, vypalujete si na sítnici oči slova, která jste se neobtěžovali číst, stojíte za zády, na cestě, kráčíte na místě jako ušlechtilý Achilles ze Zenonových aporií, neschopný dohnat želvu pomalu plíživého času, vy dva běháte po obzoru, jeden ze stínu, druhý - za stínem. Setkáte-li se na okraji světa, pak se navzájem rozdrtíte a nebudete moci uvolnit cestu protijedoucímu člověku, aniž byste se v něm poznali, a propadnete se do propasti nemožnosti sebepoznání.