Čemu Se Dříve říkalo Kýč, Vstoupilo Do Kultury Navždy?

Obsah:

Video: Čemu Se Dříve říkalo Kýč, Vstoupilo Do Kultury Navždy?

Video: Čemu Se Dříve říkalo Kýč, Vstoupilo Do Kultury Navždy?
Video: Renovace dveří 1/3 - To dáš! - Chodská dílna CZ 2024, Duben
Čemu Se Dříve říkalo Kýč, Vstoupilo Do Kultury Navždy?
Čemu Se Dříve říkalo Kýč, Vstoupilo Do Kultury Navždy?
Anonim

Psal jsem o tom do poznámky

Polemika zde a na sociálních sítích neutichá, a proto má smysl na toto téma spekulovat.

V dobách mého mládí bylo mezi „inteligentním“mládím v módě svraštit nos a povýšeně potřást rty při zmínce o tehdy nejpopulárnějším „Tender May“. My - „maloměstská elita“jsme tomu říkali „May štěkání“.

Image
Image

A také projevovali tiché opovržení vyvalením očí každému, kdo plakal nad Asadovovými básněmi, zbožňoval film o Budulaiovi a „baldelovi“pod „Bílé růže“.

V té době jsme četli Gumilyova, Achmatovovou a Cvetajevovou, šli jsme do Tarkovského filmů a poslouchali rock.

Uplynuly roky. Teď se stydím za svoji dřívější aroganci, za to, že jsem si dovolil někoho pohrdat.

Image
Image

Lidé vyrůstali a byli vychováváni v různých podmínkách a pro některé se duchovní jednoduchost linií slepého básníka první linie, Hrdiny Sovětského svazu Eduarda Asadova, stala vůdčí nitkou velké literatury, a i kdyby ano ne, pomohlo to naladit struny duše na laskavost a lidskost.

Image
Image

Stejný příběh s filmem o Budulaiovi. Nyní ho nepovažuji za tak kýčovitého, protože na své nenáročné úrovni pravdivě mluví o dobru a zlu, o lásce a nenávisti, o tom, že naléhavá láska nemůže mít překážky na národním základě.

Nyní jsem tak dospělý, že si mohu dovolit s radostí poslouchat, jednou opovrhovanou „Tender May“a zavírat oči, pamatovat si, jak mi srdce bilo od první lásky.

Image
Image

Valčíky Johanna Strausse, písně Isabelly Yurievové a Leonida Utyosova byly v různých dobách prohlášeny za kýč.

Image
Image

- Co když ne náš milovaný mikulášský kýč, vousy z vaty?

- A co panenky na svatební Volze v 70- 80 letech minulého století?

- A kalendáře zobrazující herce a zpěváky na zdech v těch vzdálených dobách našeho mládí?

Image
Image

To vše jsou milníky masové, „lidové“kultury, bez níž kultura obecně existuje a nemůže být!

Ne každý může pochopit hloubku elitní kultury, ale lidé z jakéhokoli kruhu chtějí ve své duši něco teplého!

Masový charakter akce Nesmrtelný pluk přiměl obyčejné lidi přemýšlet o důležitosti paměti, o úctě k předkům. Lidé už na tu Velkou válku začali zapomínat a znovu si vzpomněli, vzali s sebou své děti, řekli jim o svých prapradědečcích! Proč je to špatné?

O prázdninách jsem pobýval s matkou v malé vesničce 150 kilometrů od Petrohradu, kterou máme jako daču.

Přistoupil k nám soused, asi třicet pět místní obyvatel. Žena vyprávěla, jak ona a její manžel vzali své dvě děti na pohřebiště příbuzného, účastníka Velké vlastenecké války. Soused vyprávěl o tom, jak dobře bylo vše zorganizováno, jak se dětem líbilo v inscenovaném zemljanku, o potěšení, s jakým děti jedly vojákovu kaši z hrnce! Hlavní ale je, že děti měly spoustu otázek, které si předtím nekladly, spoustu nových myšlenek.

- Dvacet sedm milionů lidí - to je celá země! Zemřeli proto, abychom mohli žít? -zeptala se dvanáctiletá Milana

"I já vás všechny budu chránit, až vyrostu!" -odpověděla jeho sestra šestiletý Gleb.

Závěr tomu samozřejmě nasvědčuje

Je potřeba jiná kultura, důležitá je jiná kultura.

Doporučuje: