SMRT NENÍ JAKO STRAŠNÝ, JAK JE MALÝ NEBO SMRT MŮŽE BÝT KRÁSNÝ

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

Varuji vás, že tento text byl napsán mojí podosobností „Živý, zainteresovaný člověk“a nemá nic společného s podosobností „Vážný psycholog“:)

Dnes jsem začal sledovat poslední sezónu mého oblíbeného televizního seriálu „Léčba“(pacienti). Stále jsem se nemohl odvážit sledovat 3. sezónu. Od dětství mám takovou vlastnost - když čtu něco zajímavého nebo sleduji, očekávám vyvrcholení nebo rozuzlení, dělám to, čemu se v jazyce gestaltové terapie říká „přerušený kontakt“, to znamená, že to na chvíli odložím. Aby mohl přemýšlet, analyzovat nebo vychutnávat delší dobu, a možná proto, že není připraven na to, co autor navrhne. Třetí sezónu své oblíbené série jsem odložil na poslední a naznačil, že hlavní postava možná nebude mít příliš růžové konce. Sezóna začala diagnózou hlavního hrdiny a strachem, že zemře, stejně jako jeho otec, který byl kvůli Parkinsonově chorobě dlouho upoután na lůžko. (Pokud někdo neviděl, omlouvám se za spoiler).

"Tady máš!" - vyhrkl jsem v emocích svému manželovi - „Nakonec musí psycholog zemřít! Nemohli vymyslet nic lepšího! “

Následoval řetězec různých myšlenek o smrti: „V zásadě, proč jen psycholog, všichni zemřeme“. Na okamžik mi hlavou proletěla myšlenka, co by se stalo, kdybychom žili věčně a byli nesmrtelní. Tenhle obrázek mě prostě vyděsil. Z nějakého důvodu se představili jako zombie, kteří bloudí po ulici s prázdnýma očima, kteří už dlouho nemají z ničeho radost, kteří už všechno viděli, o nic se nesnaží, protože všechno nemá smysl. Časový vůz. Všechno se už stalo …

Nic nenaplňuje život významem jako SMRT a vědomí, že čas jako zdroj je omezený, navíc limit je se znakem „X“. Vzpomeňte si na film „Čas“s Justinem Timberlakem, kde platil čas. Toto je odpad, film vás udržuje v napětí od prvního snímku do posledního.

Téma smrti nenechává nikoho lhostejným a jako psycholog se s ním musím vyrovnat téměř s každým klientem, v té či oné míře. A každý tuto kolizi prožívá po svém. Každý člověk má svou vlastní smrt, nebo spíše myšlenku smrti, se svými vlastními vlastnostmi nebo dokonce charakterem. Ve svém životě jsem také čelil smrti milované osoby a své vlastní smrti. Jeden z mých učitelů kdysi řekl, že někdo, kdo byl skutečně na pokraji života a smrti, nikdy nebude normální člověk. Jedná se o takzvané „Pohraničníky“(bez ohledu na hraniční typ osobnosti).

Rozhodl jsem se tedy promluvit o své zahraniční cestě. Byl jsem třikrát na pokraji, ale náhodou jsem přešel přes okraj a nelitoval jsem …

Stalo se to asi před 3-4 lety. V zimě, abych se zahřál, jsem si šel dát horkou sprchu, došel jsem k tomu, že v koupelně bylo příliš mnoho páry a nebylo co dýchat. Vyšel jsem ven, zabalený do ručníku v kuchyni, abych se napil vody a nadechl se čerstvého vzduchu, protože jsem cítil slabost a závratě. V té době jsem byla doma se svým dítětem, seděl v obýváku a sledoval karikatury, můj manžel měl přijít domů za pár minut. Jedním douškem jsem vypil sklenici vody a ucítil cvaknutí v oblasti bránice. Začala se dusit.

Po několika sekundách jsem pocítil mimořádnou lehkost a uvědomil jsem si, že nejsem vůbec v bytě, ale v nějakém příjemném prostoru, jakoby nad bytem. Viděl jsem se z boku, jak ležel s otevřeným ručníkem, myšlenka proklouzla, i když dítě nepřišlo a nevidělo mě v negližé, z nějakého důvodu to začalo být legrační. Objevilo se nějaké neobvyklé dětské vzrušení, takové stavy jsem nezažil ani jako dítě. Bylo to snadné a zábavné, můj mozek fungoval velmi čistě, uvědomil jsem si, že je to IT, a měl jsem z toho neuvěřitelnou radost. Začal jsem si pamatovat, že mi před očima musí projít celý život. Rychle jsem se na ni podíval spokojeným pohledem, líbilo se mi všechno, zejména posledních 5 let, kdy jsem si dovolil být tím, kým jsem, kde můj Stín tančil na úsměvy „Dobré dívky“.

V nějakém hustém prostoru byl pocit stoupání, který se jako mrak zahalil a zároveň podporoval, a já jsem vyrazil vpřed, jasně jsem věděl, že jdu „domů“, kde na mě čekají, a setkám se NĚCO známého a milého. Tento pocit „domova“není jako přijít domů z dlouhé cesty, je to víc. A obecně platí, že čím rychleji jsem někam plaval, tím více jsem si uvědomoval, že zde nejsou absolutně žádné pocity, pouze určitý stav naprostého bezpečí a radosti. Skutečnosti, že neexistují žádné pocity, jsem si všimla, když jsem si na okamžik pomyslela, co moje dítě a manžel beze mě. A jako odpověď jsem od sebe slyšel: „Jaký je to rozdíl!“Bylo mi absolutně jedno, co s nimi bude, a čím dál jsem „plul - odletěl“, tím méně mě rušila myšlenka, co tam bude (kde bude moje tělo). Emocionální spojení s blízkými jako by se rozostřila, vzpomínky na ně také zmizely, jako by vůbec nikdy nebyly v mé zkušenosti. Ačkoli v reálném životě opravdu miluji svého syna i svého manžela.

Ještě nějakou dobu jsem si užíval let a po celou dobu jsem se snažil napravit svůj podivuhodný stav, neexistují žádné pocity, existují myšlenky, očekávání a potěšení ze všeho, co se děje, očekávání setkání a pocit, že je někdo neviditelně poblíž. Teď si myslím, že miminka v bříšku své matky cítí něco podobného.

Ale moje štěstí rychle skončilo, najednou jsem cítil, jak znovu ležím na podlaze, moje oči nějakou dobu neviděly a nebyl slyšet žádný zvuk, ale po několika sekundách jsem viděl vyděšenou tvář mého manžela, který nějak přinesl já k rozumu, střešní plsti mi udělaly masáž srdce, střešní plsti se otřásly. Moje první myšlenka byla: „Za co? Proč jsem byl potrestán a poslán sem znovu? " Byl tam určitý pocit zklamání, chtěl jsem se vrátit. Vzpomeňte si, jak v karikatuře o papouškovi Keshovi: „… No! V nejzajímavějším bodě! ":)

Po chvíli jsem přišel k rozumu, uvědomil si, že dítě nic nevidí, sledoval také karikatury. S úlevou jsem si myslel, že tam bylo o jedno zranění méně. Jinak dalších 5 let psychoterapie - ležící, nahá matka v kuchyni bez známek života:) Můj manžel měl více prošedivělých vlasů, tiše seděl v kuchyni, trávil, co se děje, a chaoticky vytlačoval myšlenky a co kdyby neměl čas …

Tuto situaci nebudu nějak nazývat - klinická smrt, halucinace kvůli hladovění kyslíkem nebo něco jiného. Mohu ale říci, že pokud je smrt taková, pak je to to nejkrásnější, co mě mohlo potkat.

Co jsem se z této nádherné, krátké cesty naučil:

• Tato zkušenost mi umožňuje přijmout smrt jako něco přirozeného.
• Také poznání, že ten, kdo odejde, se nijak zvlášť netrápí tím, jak tu někdo truchlí, ne -li říci, že ho to vůbec nezajímá, a toto poznání přináší úlevu těm, kteří tu prozatím zůstávají.
• Poznamenám si, že návrat jsem vnímal jako druh trestu nebo práce, kterou je třeba vykonat. Tam jsem si myslel, že pracovní den už skončil, ale ukázalo se, že to byla jen přestávka na oběd nebo, dokonce bych řekl, příležitost nadechnout se čerstvého vzduchu a utéct zpět do práce.
• Také mě potěšilo, že jsem neměl myšlenky, že jsem zde něco nedokončil, žil jsem tak málo atd. To znamená, že žiji naplněný, emocionální život a neztrácím čas nadarmo.
• Opravdu, každý má svou vlastní smrt. Ten můj se ukázal být lehký, dětinský, bezstarostný a zároveň starostlivý a velmi příjemný.

Shrnul jsem to, znamená to, že stále musíme pracovat. Pracovní den nekončí:)

Budu velmi rád, pokud bude můj příběh pro někoho cenný. Možná někdo přehodnotí svůj postoj k životu nebo smrti. Moc bych si přál, aby každý žil svůj život tak, aby byl spokojený s odvedenou prací, až se ocitne na druhé straně hranice …

P. S. Nevadilo by mi, kdyby moje smrt byla podobná smrti z filmu „Meet Joe Black“, kde byl v roli smrti Brad Peet:)

Nádherný, hluboký film, který mění vnímání smrti a postoj ke konci pozemského života. Když žijeme s myšlenkou, že se mi nic nestane, je ještě spousta času, možná nebudeme mít čas říci důležitá slova blízkým, dokončit důležité věci a uvědomit si důležité pravdy. Koneckonců možná ten, kdo odejde a je mu to jedno, a ten, který zůstane ne … Važte si svého času, milujte svůj život a pak se nebudete muset bát smrti.