2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41
Všimli jste si, jak často naše dětská přání, nesplněné potřeby určují nebo ovlivňují naše chování již v dospělosti?
Probíhá konzultace
Naproti mně sedí dospělá žena, která chce vzít pěstouna do rodiny. Viděla chlapce, když se dívala přes dětské profily, dotkly se jí jeho smutné, důvěřivé oči, které křičely o samotě. Málem zapomněla, že má dvě stále ještě nezralé děti, 6 a 4 let, které potřebují pozornost a péči své matky, neexistuje podpora manžela, jsou rozvedení, její rodiče odsuzují její rozhodnutí mít adoptované dítě v rodině. a nejsou připraveni jí pomoci, ale navzdory všem těmto obtížím chce tohoto chlapce vzít do rodiny všemi prostředky.
Píšu vůbec o chlapci, který samozřejmě není sladký bez rodiny, ale o ní - této dospělé ženě, která se nyní rozhoduje.
Pláče, přemýšlí o svém rozhodnutí vzít dítě do rodiny, bolí to, když si dá příležitost cítit pocity, kterými toto dítě prochází.
Jak ale ví o těchto pocitech, odkud tato bolest vlastně pochází?
Kdo vlastně zažil samotu, byl smutný, potřeboval podporu a péči?
Rodiče jsou respektovaní lékaři, po kterých je velký zájem a kteří nejsou pořád doma, jejich dívka zůstává sama, učí se o sebe pečovat, čeká, až se rodiče vrátí a raduje se z těch minut, kdy se jim podaří být společně jsou smutné a pláčou, když nejsou poblíž … To bylo tehdy.
Dítě nemůže být s těmito city dlouho její pocity hluboko uvnitř. Pocity nacpané do pytle, pevně svázané, uvázané nákladem a spuštěné na dno duše, a nezdálo se, že by to bolelo, prostě žádné pocity nebyly.
Spolu se smutkem a bolestí zmizela i radost ze života, z toho, co se děje kolem.
Dívka vyrůstá, snaží se být dokonalá, stejně jako se objevují její rodiče, manžel, děti, práce. Pouze v tom všem nepořádku není vždy jasné, co si vybrala, co bylo v tomto životě provedeno z její vlastní svobodné vůle, protože to jí přináší radost a potěšení, a ne proto, že je to nutné, protože právě tím se stává zcela „ideálním“ …
Sedí zde a po konzultaci s psychologem se rozhodne tuto tašku zvednout z hloubi duše, trochu ji rozvázat a cítit ty zážitky malé holčičky, bolí to … Stále nemůže uvěřit, že jsou to jen její pocity, protože toho chlapce nikdy neviděla, nic o něm neví, nezná ani jeho situaci, kde je teď (možná už je v rodině) - zase to bolí …
Zvláštní, ale spolu s bolestí se vrací i další pocity, city k vlastním dětem, starosti o vlastní život: Jak se ona, dospělá, může starat o toho malého, který stále čeká na podporu a pozornost?
Hledáme, cítíme … A nechť touha vzít si adoptované dítě nebude vůbec tak akutní, spíše to prošlo jako vlna po bouři a možná za chvíli se to znovu objeví, ale pak tento dospělý žena bude moci dát adoptovanému dítěti teplo a ochranu, tu ochranu a teplo, které se nejprve naučí dávat sobě, sobě - té holčičce s důvěryhodným a smutnýma očima.
