Za Plotem Plotu

Video: Za Plotem Plotu

Video: Za Plotem Plotu
Video: Плот – Юрий Лоза на "Песне года" 2024, Březen
Za Plotem Plotu
Za Plotem Plotu
Anonim

Za plotem je plot.

Jak popsat pohyb duše, nepolapitelný?

Kolik toho můžete říct, když uslyšíte hlas druhého, jak málo slov pak zůstane na okraji vaší mysli. Ty a já, jako dva zmrazené okamžiky života někoho jiného, dotek pohladí naše sny, neonová něha se šíří vlhkostí kolem prolínání našich duší. Za mnou není nic, moje stezka se ochladila a do dálky se vrhlo hejno vzpomínek, jdu k tobě a každým krokem ztrácím to, co jsem chtěl přinést, a teď, prázdný, stojím vedle tebe, dva prázdnota, dvě myšlenky chamtivé po smyslu, které nejsou souzeny být spolu. A bez ohledu na to, kolik je toho kolem nás, vězte, že tato prázdnota je vždy ve mně a vás, jasný paprsek temnoty naplněný nadějí, v tomto království jisker. Můžeme věřit této podivné touze být, můžeme si dovolit věřit v naši svobodu vedle sebe, je opravdu možné vás potkat, být tam a nic na oplátku neudělat? Jaká je vaše odpověď, můj galaktický rytíř černé propasti? Dokážete odolat mému slepému, nedotknutelnému přijetí vaší jinakosti?

Když sedím vedle vás, začínám cítit, kdo jsem, aniž bych se dotkl vaší duše, vidím svoji, jsme si blízcí a neuvěřitelně daleko od sebe, jako bychom stáli zády k sobě navzájem a hleděli si navzájem do očí miliardy pohledů kroužících po naší tváři. Jak se jmenuje vzhled, když se nedíváte? Vím, že někdy jsem pro sebe nepochopitelný, ale proto jsi pro mě cenný, že chápeš, že v sobě něčemu nerozumím, jsi jako kamenná mysl, vytesaná vlastními rukama, stojící před zrcadlo nekonečna, nahlédnutí do vašich vzdálených duší, vidět tam odlitky předchozích architektů. Jsi mi neuvěřitelně drahý. Moje barva a můj hlad, jasně šarlatová, s náznaky bílé, s černými stíny, hořím a osvětluji si cestu vpřed, říkáš, že palivové dříví nemůže být lokomotiva, ano, na tom rozhodně něco je.

Když tam nejste, vedle mě je postava prázdnoty, naplněná představou vaší existence. Moje představa, vaše představa, představa o nás, zda chce dnes zázrak zaplnit prostor, nebo se mlha znovu vznáší nad mojí drsnou tváří. Vždy jsem ohromen touto příležitostí ponořit se do něčeho, co neexistuje, jen si nemůžu zvyknout na myšlenku, že to všechno tam není, protože všechno je tak skutečné, já sedím, vy sedíte naproti a my se vznášíme nekonečný oceán času a prostoru obklopený mýtem naší existence, když na vlastní oči vidím nenahraditelnou ztrátu osobnosti tváří v tvář společnému, jak to nakonec všechno tak jasně cítím? Proč jsem nucen spokojit se s prázdnotou, proč jsem nucen žít sám, s vědomím, že opravdu jsi? Řekni mi, proč to všechno potřebuji?

Ale ty mlčíš, chráníš moji duši svým všudypřítomným tichem a jen jiskra tvých očí a vlna se vznáší ve tvých zorničkách, můj puls mizejícího vesmíru, tvůj smysl se ve mně utopil, vztah na okraji dvou propastí v hloubce jednoho neskutečného snu.