Osamělý, Kráčíš Po Cestě K Sobě

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

„Osamělý, jdeš po cestě k sobě!“

F. Nietzsche „Tak mluví Zarathustra“

V pracích na filozofii a psychologii se při zvažování fenoménu osamělosti spolu s tímto konceptem používají termíny izolace, odcizení, samota, opuštění. Někteří badatelé používají tyto pojmy jako synonyma, jiní je odlišují. Z hlediska autorova stanoviska k vlivu osamělosti na člověka lze hovořit minimálně o třech různých přístupech. První skupina je složena z děl, ve kterých je zdůrazněna tragédie samoty, její spojení s úzkostí a bezmocí. Další skupina spojuje díla, která se bezpodmínečně připisují osamělosti, sice bolestivé, ale přesto kreativní funkci vedoucí k osobnímu růstu a individualizaci. A nakonec díla, jejichž autoři rozlišují samotu, samotu a izolaci podle účinků těchto jevů na člověka.

Podle názoru starověkého filozofa Epicteta „osamělý ve svém pojetí znamená, že někdo je zbaven pomoci a ponechán těm, kteří mu chtějí ublížit“. Ale zároveň „pokud je někdo sám, neznamená to, že tím je sám, stejně jako když je někdo v davu, neznamená to, že není sám“[16, s.243].

Významný myslitel dvacátého století, Erich Fromm, kromě jiných existenciálních dichotomií rozlišuje izolaci člověka a zároveň jeho spojení se svými sousedy. Současně zdůrazňuje, že samota vyplývá z uvědomění si vlastní jedinečnosti, nikoli identity nikomu [13, s.48]. "Toto je vědomí sebe sama jako samostatné entity, vědomí stručnosti jeho životní cesty, vědomí, že se narodil bez ohledu na jeho vůli a zemře proti jeho vůli;" vědomí jeho osamělosti a odcizení, jeho bezmoci před silami přírody a společnosti - to vše dělá z jeho osamělé, izolované existence skutečnou těžkou práci “[12, s. 144 - 145]. Fromm nazývá nejhlubší lidskou potřebou potřebu překonat své odcizení, které spojuje s neschopností bránit se a aktivně ovlivňovat svět. „Pocit úplné osamělosti vede k duševní destrukci, stejně jako fyzický hlad vede ke smrti“- píše [11, s. 40].

Arthur Schopenhauer je jedním z nejjasnějších představitelů filozofické pozice, která hájí pozitivní roli osamělosti v lidském životě: „Člověk může být zcela sám sebou, jen pokud je sám …“[15, s. 286]. Filozof, který sleduje věkovou dynamiku vývoje potřeby samoty, správně poznamenává, že pro dítě, a dokonce i pro mladého muže, je samota trestem. Podle jeho názoru je tendence k izolaci a osamělosti přirozeným prvkem zralého muže a starého muže, což je důsledek růstu jejich duchovních a intelektuálních sil. Schopenhauer je hluboce přesvědčen, že osamělost zatěžuje lidi, kteří jsou prázdní a prázdní: „Sám sebou, chudí cítí jeho šmrnc a velká mysl - celá její hloubka: jedním slovem pak každý sám sebe pozná jako takového, jaký je“[15, p. 286]. Schopenhauer považuje přitažlivost k izolaci a osamělosti za aristokratický pocit a arogantně poznamenává: „Každý hulvát je soucitně společenský“[15, s. 293]. Osamělost, podle filozofa, je údělem všech vynikajících myslí a ušlechtilých duší.

Německý filozof F. Nietzsche v Zarathustrově řeči „Návrat“zpívá tragický chvalozpěv na samotu: „Ó osamění! Jsi moje vlast, osamělost! Příliš dlouho jsem žil divoce v divoké cizí zemi, abych se k tobě nevracel se slzami! " Na stejném místě se staví proti dvěma hypostázám osamělosti: „Jedna věc je opuštění, druhá samota …“[6, s. 131].

V úvahách ruského filozofa, spisovatele VV Rozanova o nevhodnosti člověka zazní pronikavý tón osamělosti: „Bez ohledu na to, co dělám, kohokoli vidím, nemohu s ničím splynout. Osoba je „sólo““. Rozanovův pocit osamělosti dosahuje takového stupně ostrosti, že si s hořkostí všímá: „… zvláštní rys mé psychologie spočívá v tak silném pocitu prázdnoty kolem mě - prázdnoty, ticha a nicoty všude a všude, - že sotva vím, skoro tomu nevěřím, stěží přiznávám, že ostatní lidé jsou pro mě „současní“[7, s.81]. V. V. Rozanov vyznává svou lásku k lidské jednotě a přesto uzavírá: „Ale když jsem sám, jsem úplný a když nejsem se všemi, nejsem úplný. Stále jsem lepší sám “[8, s. 56].

Z pohledu ruského náboženského filozofa N. A. Berďajeva je problém osamělosti hlavním problémem lidské existence. Věří, že zdrojem osamělosti je počínající vědomí a sebeuvědomění. Ve své práci „Sebepoznání“N. A. Berďajev přiznává, že samota pro něj byla bolestná a stejně jako Nietzsche dodává: „Někdy se samota radovala, jako návrat z cizího světa do svého rodného světa“[1, s. 42]. A v úvahách, že „nejpřesněji jsem pociťoval samotu ve společnosti, v komunikaci s lidmi“, „nejsem ve své domovině, ne ve vlasti svého ducha, ve světě, který je mi cizí“, jsou slyšet i Nietzscheho intonace. Podle N. A. Berdyaeva je samota spojena s odmítnutím daného světa, s disharmonií mezi „já“a „ne-já“: „Abyste nebyli osamělí, musíte říci„ my “, nikoli„ já “. Myslitel nicméně zdůrazňuje, že samota je cenná a její hodnota spočívá v tom, že je to „okamžik osamělosti, který dává vznik osobnosti, sebeuvědomění osobnosti“[2, s. 283]. Ve shodě s Berďajevem zní linie Ivana Iljina, kterého odborníci považují za jednoho z nejcitlivějších ruských myslitelů: „V samotě se člověk nachází, síla jeho charakteru a svatý zdroj života“[5, s. 86]. Zkušenost mé osobnosti, mé zvláštnosti, jedinečnosti, mé nepodobnosti s kýmkoli nebo čímkoli na světě je však akutní a bolestivá: „Ve své samotě, ve své existenci v sobě nejen akutně prožívám a uvědomuji si svoji osobnost, svoji zvláštnost a jedinečnost, ale také toužím po cestě ze samoty, toužím po komunikaci nikoli s předmětem, ale s jiným, s vámi, s námi “[2, s.284].

Francouzský filozof a spisovatel J.-P. Sartre bere jako výchozí bod existencialismu myšlenku, že „pokud neexistuje Bůh, pak je vše dovoleno“, předložil F. M. Dostojevskij v ústech jednoho z bratrů Karamazovů spojuje pojmy osamělosti a svobody: „… pokud Bůh neexistuje, a proto je člověk opuštěný, nemá se na co spoléhat ani v sobě, ani venku. Jsme sami a neexistuje pro nás omluva. Právě to vyjadřuji slovy: člověk je odsouzen ke svobodě “[9, s.327].

Slavný americký psychoterapeut Irwin Yalom používá pojmy izolace a osamělosti zaměnitelně a zdůrazňuje interpersonální, intrapersonální a existenciální izolaci. "Interpersonální izolace, obvykle vnímaná jako samota, je izolace od ostatních jedinců," píše I. Yalom [17, s. 398]. Důvody interpersonální izolace považuje za širokou škálu jevů od geografických a kulturních faktorů po charakteristiky člověka, který zažívá konfliktní pocity ve vztahu k blízkým. Intrapersonální izolace je podle Yaloma „proces, při kterém člověk od sebe odděluje části sebe“[17, s. 399]. K tomu dochází v důsledku nadměrné orientace na různé druhy povinností a nedůvěry ve vlastní pocity, touhy a úsudky. Yalom obrazně nazývá existenciální izolaci údolím samoty, protože věří, že jde o oddělení jednotlivce od světa. V návaznosti na existenciální filozofy propojuje tento typ osamělosti s fenomény svobody, odpovědnosti a smrti.

Heideggerovo „Svět přítomnosti je společný svět“[14, s. 118] vzbuzuje optimismus a povzbuzuje. Ale doslova o několik odstavců později narazíte na řádky, které na první vnímání znějí paradoxně, v rozporu s předchozí tezí: „Osamělost přítomnosti je také událostí ve světě“[14, s.120]. Všechno staví na místo Heideggerova přičítání fenoménu osamělosti vadnému způsobu soužití. Filozof beze stopy lítosti, smutku nebo výčitek uvádí, že „přítomnost je obvykle a nejčastěji držena ve špatných způsobech péče. Být pro-, proti-, bez přítele, procházet jeden přes druhého, nemít spolu nic společného, to jsou možné způsoby péče “[14, s.121]. Skutečnost, že „vedle mě se stal druhý případ člověka nebo snad deset takových“, není podle Heideggera v žádném případě zárukou spásy ze samoty. Nietzsche o tom napsal takto: „… v davu jsi byl opuštěnější než kdy jindy sám se mnou“[6, s. 159]. Thoreau oba autory doslova opakuje: „Mezi lidmi jsme často více sami než v tichu našich pokojů“[10, s. 161]. Zdá se zřejmé, že „osamělost v davu“je možná právě proto, že spoluúčast se vyskytuje „v režimu lhostejnosti a cizosti“. "Toto je samota ve světě objektů, v objektivizovaném světě," píše o tom N. Berdyaev [2, s. 286]. Lhostejnost nebo bezvýznamnost každodenního života vůči sobě navzájem se stává překážkou pro odstranění osamělosti. Podle Heideggera je však základem přítomnosti stále každodenní bytí ve světě lidí [14, s.177].

Podle názoru M. Bubera „existují dva druhy osamělosti v souladu s tím, k čemu je zaměřena“. Existuje samota, kterou Buber nazývá místem očisty a věří, že se bez ní člověk neobejde. Osamělost však může být také „pevností odloučení, kde člověk se sebou vede dialog ne kvůli tomu, aby se zkontroloval a zkoumal před tím, než se setká s tím, co ho čeká, ale v opojení sebe sama uvažuje o formování své duše, pak je to skutečný pád ducha, jeho sklouznutí do spirituality “[4, s.75]. Být osamělý znamená cítit se „jeden na jednoho se světem, který se stal … cizím a nepohodlným,“věří M. Buber. Podle jeho názoru „v každé epochě je samota chladnější a vážnější a je těžší a těžší z ní uniknout“[3, s. 200].

Buber, který popisuje současný stav člověka, jej poeticky charakterizuje „jako bezprecedentní fúzi sociálního a kosmického bezdomovectví, světského a životního strachu ve smyslu života bezkonkurenční osamělosti“[3, s.228]. Spása ze zoufalství osamělosti, překonání slzného pocitu „nalezence přírody“i „vyvrhele mezi hlučným lidským světem“Buber přemýšlí ve zvláštní vizi světa, na kterém je založen koncept „Mezi“- „ skutečné místo a nositel mezilidské bytosti. “"Když samotář rozpozná Druhého v celé své jinakosti jako sebe sama, tj. jako osoba, a prorazí k tomuto Druhému zvenčí, teprve potom prorazí v tomto přímém a proměňujícím se setkání a jeho samotě “[3, s.229].

BIBLIOGRAFIE

1. Berdyaev N. A. Sebepoznání (zkušenost filozofické autobiografie). - M.: International relations, 1990.-- 336 s.

2. Berdyaev N. A. Já a svět objektů: Zkušenost filozofie samoty a komunikace / Duch a realita. - M.: AST MOSKVA: KHANITEL, 2007- S. 207- 381..

3. Buber M. Problém člověka / Dva obrazy víry: Přeloženo z němčiny / Ed. P. S. Gurevich, S. Ya. Levit, S. V. Ležová. - M.: Republic, 1995- S. 157- 232.

4. Buber M. Já a ty / Dva obrazy víry: Přeloženo z němčiny / Ed. P. S. Gurevich, S. Ya. Levit, S. V. Ležová. - M.: Respublika, 1995.- P.15- 124.

5. Ilyin I. A. Nahlížím do života. Kniha myšlenek. - M.: Eksmo, 2007.- 528 s.

6. Nietzsche F. So Spare Zarathustra / Pracuje ve 2 svazcích. Vol.2 / Per. s tím.; Comp., Ed. a vyd. Poznámka. K. A. Svasyan. - M.: Mysl, 1990.- 832 s.

7. Rozanov V. V. Metafyzika křesťanství. - M.: OOO „Nakladatelství AST“, - 2000. - 864 s.

8. Rozanov V. V. Solitérní / Práce - M.: Sovětské Rusko, - 1990. - P.26 - 101.

9. Sartre J. P. Existencialismus je humanismus / Soumrak bohů. - M.: Nakladatelství politické literatury, - 1990. - S. 319 - 344.

10. Thoreau G. D. Walden aneb Život v lesích. - M: Nakladatelství „Věda“, - 1980. - 455s.

11. Fromm E. Útěk ze svobody / Per. z angličtiny G. F. Shveinik, G. A. Novichkova - M.: Akademický projekt, - 2007. - 272 s.

12. Fromm E. Umění lásky // V knize. Lidská duše / Per. z angličtiny T. I. Perepelova - M.: Republic, - 1992. - P.109 -178.

13. Fromm E. Člověk pro sebe. Studium psychologických problémů etiky / Per. z angličtiny L. A. Černyševa. - Minsk: Collegium,- 1992.- 253 s.

14. Heidegger M. Bytost a čas / Per. s ním. V. V. Bibikhin - SPb.: „Věda“, - 2006, 453 s.

15. Schopenhauer A. Pod rouškou pravdy: Sat. funguje. - Simferopol: Renome,- 1998.- 496 s.

16. Epictetus. Konverzace / obezřetnost moudrosti. - Simferopol: Renome, 1998.- s. 89- 340.

17. Yalom I. Existenciální psychoterapie / Per. z angličtiny T. S. Drabkina. - M.: Nezávislá firma „Class“, 1999. - 576 s.