Proč Je Tak Těžké Přijmout Svou Nedokonalost?

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

Navzdory skutečnosti, že ideální lidé v přírodě neexistují, společnost nám všemi možnými způsoby vnucuje touhu po ideálu, a to nejen jako normu závaznou pro každého, ale také jako jedinou formu existence v tomto světě.

Dívky s dokonalým vzhledem se dívají z obálek časopisů. Dětskou výživu propagují ta nejroztomilejší miminka na světě. Mulatské ženy se usmívají dokonalými bílými zuby a lákají je na zubní kliniky. Na plakátech je ideální mladá rodina ideální pro zábavu jejich samozřejmě ideálních dětí.

Zdá se, že všichni křičí: „Buďte jako my!“Nebo po kom třeba poběží davy dívek.

Ale člověk, který sám sebe přijímá jen jako ideálního, nikdy nebude spokojený. Koneckonců, neexistuje žádný limit k dokonalosti. Vždy bude někdo bohatší, chytřejší, hezčí a s delšími nohami. Kromě toho není možné potěšit všechny kolem a splnit naprosto všechny požadavky a světové standardy.

Ale navzdory tomu mnoho lidí nedokáže přiznat svou nedokonalost. Pro ně to znamená přiznat svou slabost, zranitelnost a obyčejnost (být jako všichni ostatní). Je to kvůli strachu z obyčejných obyčejných lidí, že popírají svou nedokonalost a vyčleňují se jako zvláštní skupina, která má oproti ostatním ohromné výhody. Skupina „vyvolených“- nejchytřejších, nejkrásnějších, nejbohatších, nejsvobodnějších atd. Taková komunita aktivně diskutuje o strašných nedostatcích všech ostatních lidí mimo jejich svět a přichází s metodami trestání za ně. A čím silnější jsou potlačené emoce ohledně jejich vlastní nedokonalosti, tím těžší se budou snažit vypořádat s těmi, kterým jsou připisovány jejich vlastní nedostatky.

U některých lidí poznání sebe sama jako nedokonalých je přivádí do deprese a nutí je položit celý svůj život na oltář sebezdokonalování, aniž by se na vteřinu zastavili. Jinak je svět může přestat milovat.

Stává se to proto, že se nemohou přijmout takoví, jací skutečně jsou: se všemi svými „prasklinami“, „třískami“a „šváby“.

Kořeny takového postoje k sobě samému je třeba hledat v dětství. Koneckonců, dítě v raném věku se dokáže přijímat přesně stejně jako jeho rodiče se vší nedokonalostí. A rodiče nás určitě přijali až na tři (čtyři) měsíce, načež se v jejich hlavách objevily ustarané otázky a srovnání: „Podívejte, Maniho dítě se už snaží sedět na plné obrátky, ale moje zatím ne. Možná s ním není něco v pořádku?"

A čím více dítě roste, tím více požadavků a nároků na něj vzniká. Rodiče mu všemožně dávají najevo, že bude přijat do rodiny jen za určitých podmínek. Ale tyto podmínky pro konkrétní věk dítěte často nejsou proveditelné. A pak nedokonalost dítěte vnímají rodiče jako strašnou ostudnou neřest, kterou mu pravidelně píchají do obličeje.

Přijetí jejich nedokonalosti se proto pro mnohé stává děsivější než smrt (koneckonců, pokud to připustíte, můžete být odmítnuti a vyhozeni z rodiny). Jedinou podmínkou zůstat v této rodině je snažit se ze všech sil stát se dokonalým.

A protože absolutně neví, co je přijetí, neuvidí známky schválení a podpory od ostatních lidí, protože ani nechápe, jak to je, když jste zcela přijati. Zdá se mu, že neustále přichází pozdě a potřebuje vždy spěchat, aby splnil očekávání, byl užitečný, pokusil se ze sebe vyždímat všechnu sílu a teprve potom nebude odmítnut a bude respektován.

Přijetí sebe sama je však nutné k vytvoření dobrého adekvátního sebevědomí, k vytvoření plnohodnotných a harmonických vztahů se sebou samým, svými blízkými a příbuznými.

Přijetí sebe sama je schopnost a zvyk chovat se k sobě a ke svým vlastním charakteristikám bez negativní konotace, stejně jako dané. Tento neodsuzující a pozitivní postoj k sobě samému je jakousi verzí mateřské bezpodmínečné lásky uvnitř.

Smyslem sebepřijetí je naučit se nerozčilovat se a nesoudit se za žádnou ze svých vlastností nebo činů.

Když člověk přijme sám sebe, bude schopen vnímat jakoukoli kritiku na svou adresu bez bolesti, hněvu nebo hněvu, přičemž získané informace využije ke zlepšení svého života.

Přijetí je vnitřní povolení být sám sebou a naplnit svůj potenciál (bez ohledu na názory ostatních).

Ve chvíli, kdy se člověk přijme takový, jaký je, aniž by se hodnotil nebo srovnával s ostatními, zmizí jak pocit nadřazenosti, tak pocit ponížení. Napětí mizí, neúspěšné pokusy stát se někým jiným ustávají, stres a deprese, které vznikly v důsledku odmítnutí sebe sama, zmizí.

Přijetí je zkušenost, kterou lze žít pouze v kontaktu s jinou osobou s podobnou zkušeností v bezpečném prostředí (například s terapeutem).

Aby později měla příležitost uvědomit si, že všechny nedokonalosti a nedostatky člověka jsou jeho individualita (v čem se liší od ostatních), a říci si: „Jsem dost dobrý, takový, jaký jsem, právě teď; a nemusím dělat nic, abych byl dobrý. “A věřte těmto slovům.