SETKÁNÍ SE STARÝM VĚKEM. VZTAHOVÁ PSYCHOLOGIE (začátek)

2024 Autor: Harry Day | [email protected]. Naposledy změněno: 2023-12-17 15:41

Přichází doba, kdy blízcí stárnou, jsou nemocní, slabí, nešťastní a potřebují neustálý dohled a péči. Stáří blízkých příbuzných zpochybňuje celý obvyklý způsob života, vyžaduje změnu návyků, vzdání se ambicí a plánů, přehodnocení svých pohledů na život, kladení otázek a někdy i hledání odpovědí, až když je všemu konec.

Ve změněných podmínkách, kdy starší členové rodiny v něm přestávají hrát svou dřívější roli, stávají se bezmocnými a potřebují zvýšenou pozornost, roste role psychologické plasticity a flexibility všech členů rodiny.

Tato doba je schopna vykrystalizovat všechny problémy a nevyřešené problémy starých časů. V některých rodinách je tato doba vnímána jako vyřizování účtů, splácení dluhů, v jiných je to šance na usmíření, na ještě teplejší a upřímnější komunikaci.

Poslední roky života prožívají lidé různými způsoby. Někteří staří lidé poznamenávají, že pokles sociální aktivity jim pomohl hlouběji porozumět sobě samému a skutečně cítit slova „Kristus ve mně“. Další staří lidé se zoufale upínají k životu, který jim pomalu uniká.

Každý samozřejmě nestárne stejně. Kromě toho s největší pravděpodobností existují „ženské“a „mužské“typy stárnutí. Významné je také pohlaví rodičů a jejich dětí. Matka a otec nehrají v životě člověka stejnou roli. Složka sexuální role ovlivňuje povahu interakce mezi staršími a jejich dětmi.

Například muži, kteří měli velkou moc, byli neomylnou autoritou v rodině, zastávali vysoké oficiální postavení a ztělesňovali klasický „patriarchát“, mohou být vůči svým dcerám šetrnější a vůči svým synům tyraničtější. V pozdějších letech života se v nich s novou energií probouzí potřeba moci. Ztratí svou moc? Je stále majitelem potravin? Syn tak starého otce je vnímán jako soupeř, vetřelec. Starý muž si může na svého syna udělat hanlivý názor a přesvědčit se, že nemá žádného hodného dědice. Tito muži se snaží ovládat svůj majetek i zpod náhrobku.

Žena, která je příliš připoutaná ke svému tělu a vzhledu, může ostřeji reagovat na vyzařující krásu a sexualitu své dcery, a přitom být na svého syna „milá“.

Povaha vztahu mezi vašimi stárnoucími příbuznými je také zásadní. Vztah mezi vašimi rodiči může být dobrý i špatný, otázkou je spíše to, co pro sebe navzájem znamenají. Pokud se navzájem příliš angažují, nebudou vás přitahovat. Někdy mohou děti takových rodičů jen okrajově sledovat, jak jejich rodiče stárnou. Jedna z mých klientek řekla, že když její rodiče zestárli, neměla v jejich životě místo. Když k nim chodila o víkendech, cítila se zbytečná. To bylo neobvyklé, protože se nikdy předtím necítila jako „třetí osoba“.

I za těch nejpříznivějších okolností může stárnutí milované osoby způsobit nerovnováhu. Je těžké předpovědět, kdo bude vytrvalejší. Padl ten, kdo si vždy uměl poradit s protivenstvím, nebo ten, kdo bloudil životem, z něhož to i v padesáti letech „stále voní jako školka“. Občas čelit krizi stárnoucích příbuzných může probudit spící síly v těch nejslabších a dostat se do slepé uličky těch, kteří v ní nikdy předtím nebyli.

To, jak stárnoucí člověk čelí výzvám stáří, ovlivňuje vnímání lidí kolem něj. Ale i když jsou staří lidé relativně zdraví, jasní a vybíraví, pro příbuzné to není snadné. Není snadné si uvědomit, že milovaný člověk, možná nejbližší člověk, rychle spěchá na své poslední setkání - setkání se smrtí. Je děsivé pochopit, že už vás nikdo nezakrývá, a teď je čas připravit se na toto nevyhnutelné setkání. Je trýznivé, že nejčastěji není možné skutečně sdílet pocity milované osoby.

Snad jednou z nejdůležitějších podmínek pro udržení silného vztahu mezi stárnoucími rodiči a dětmi je psychologická mobilita rodičů, kteří musí pochopit, že je nutné se vzdát pocitu všemocnosti a vlivu na děti.

Toto je doba, kdy se stará hierarchie ve vztazích obrací: stárnoucí rodiče začínají být závislí na svých dětech. Mnoho starých lidí to nedokáže, vytrvale brání svoji moc a nadále vyžadují poslušnost. Když se člověk, který není schopen základní péče o sebe, snaží učit, je to nepříjemné. V takových případech jsou možnosti manévrování příliš omezené: nejlépe uděláte, když budete vtipní, v horším případě se emocionálně vzdálíte nebo utečete úplně. V některých případech děti takových rodičů zmrazí ve stavu malého dítěte (status quo), aby mohly ve vztahu s rodiči pokračovat.

V některých rodinách tyto dluhy splácejí děti, které jsou uvázány v řetězech dluhu. Obvykle v takových rodinách je dítě od narození zvyklé na myšlenku, že „dluží“svým rodičům, a často je tento dluh nesplacen. Psychologie „dlužníka“neposkytuje příležitost svobodně se rozhodnout a ve skutečnosti tuto volbu učinit. Všechno je již dlouho určeno: „V dětství jsou pro mě vším a teď jsem pro ně.“Jinak vás vina nenechá žít v míru.

Mnozí z nás by snáze žili, kdyby lidé, kteří dávají život člověku, považovali toto stvoření za samostatný, nezávislý a svobodný život. Mnoho rodičů se ale celý život snaží zařídit vše tak, aby se jejich dítě v každé vteřině svého života necítilo osvobozeno od drtivé povinnosti vůči svým rodičům. Takoví rodiče odsuzují sebe i své děti, aby se točili v atmosféře bankovních vztahů. Rodiče -věřitelé vychovávají děti - nedobrovolní dlužníci. Osudem takového dítěte je buď opatrné splacení dluhů, nebo vynesení trestu v kleci z viny. Dluh ale může být nesplacen, přičemž před pocitem viny se nelze nijak skrýt.

V některých rodinách je princip spravedlnosti založen na skutečnosti, že pokud se rodiče o své děti nestarali (nebo to dělali neopatrně), pak se děti o své rodiče nemohou starat. Tato situace má své vlastní varianty: v jedné z nich všichni účastníci souhlasí se zásadou spravedlnosti rovných příspěvků, v jiných se rodiče domnívají, že jim jsou jejich děti stále zavázány.

V některých případech považují děti stárnutí rodičů za příležitost k pomstě: „Teď budeš cítit těžce, jak se cítíš být slabší.“

Existují rodiny, ve kterých již mnoho let dochází ke konfliktům, nedorozuměním, vzájemným stížnostem a narážkám mezi příbuznými. Setkání se stářím může jednak zesílit dlouhodobý konflikt, jednak jej přenést na novou úroveň intenzity, jednak ho změkčit a dokonce úplně odstranit. Některé děti stárnoucích rodičů si najednou uvědomí bezvýznamnost konfliktů a jejich stížností, dokážou se nad ně povznést. Stáří se stává faktorem, který rodinu spojuje.

V rodinách, kde byly konflikty vždy řešeny, aniž by byl dotčen každý z jeho účastníků, respekt a péče byly nepostradatelnými společníky všech rodinných krizí, je stárnutí příbuzných schopno rodinu ještě více sjednotit.

Můžeme tedy říci, že setkání se stářím má několik možností, jak se s ním setkat:

- setkání se stářím a strachem;

- setkávat se se stářím a splácet dluhy nebo dodržovat zásadu stejných příspěvků;

- setkání se stářím a láskou.

To vše je velmi přibližné, existuje mnoho možností a jejich odstínů v životě. To vše se navíc může prolínat a vytvářet nové formy zkušeností.

Na ramena příbuzných padá těžké, pro některé nesnesitelné břemeno. Stáří a všichni jeho společníci nejsou krásou, ani kouzlem, ani lehkostí, ale často hrůzou, bolestí a zoufalstvím. Blízkost stárnoucího příbuzného sleduje krutý, neúprosný monolog milovaného člověka se smrtí, jeho ztrátu síly, dezorientaci, rostoucí hloupost, někdy krutost.

Stáří je často „ošklivé“- hloupé, banálně moralizující, nemilosrdně kategorické, sobecké, arogantní. A často „páchne“. A nejhorší je, že arogance je spojena s tímto zápachem a stařec si toho nevšimne. A to všechno je potřeba nějak vydržet, nějak se rozhodnout, něco je třeba podniknout.

Láska je základem toho, aby toto období bylo méně bolestivé. Ale i když láska vítězí, dramatu se nevyhnete. Takže ve filmu M. Hanekeho se stejným názvem „Láska“je ukázáno, co se stane člověku, který vidí utrpení milovaného člověka, když „láska jako pocit nemůže být o nic méně násilným než něco jiného“.